Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do částky 4 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 10. 2024 do 27. 10. 2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení a částky 3 760 Kč.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu [adresa] -sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 760 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 4. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota] s výší úvěrového rámce 20 000 Kč s možností postupného čerpání, a to prostřednictvím webové stránky www.rerum.cz, na které žalovaná vyplnila své údaje a požadavky a byl jí zřízen uživatelský účet, žalobkyně žalované následně zaslala prostřednictvím webového rozhraní návrh úvěrové smlouvy, kterou žalovaná akceptovala, při registraci předložila též svůj občanský průkaz a doklady prokazující příjmy a výdaje. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které jí byly zaslány na jí uvedený účet číslo [č. účtu]. Úvěr byl poskytnutý na dobu neurčitou s povinností zaplatit každý měsíc úrok ve výši 40 % z jistiny, a to vždy ke čtvrtému dni v měsíci. Jistina mohla být splacena částečně nebo zcela kdykoliv během trvání smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že své povinnosti žalovaná neplnila, vyzvala ji žalobkyně k doplacení a následně úvěr ke dni 7. 10. 2024 zesplatnila. Podle tvrzení žalobkyně dluh činí 10 000 Kč na jistině úvěru, 4 000 Kč kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc čerpání úvěru, zákonný úrok z prodlení ode dne 8. 10. 2025 do zaplacení a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za období od data prodlení, tedy ode dne 8. 10. 2024, do data odeslání předžalobní výzvy, tedy do dne 19. 10. 2025 v kapitalizované výši 3 760 Kč. Žalovaná na uvedenou částku neuhradila ničeho, a to ani na základě zaslané předžalobní upomínky ze dne 19. 10. 2025, která byla k poštovní přepravě předána dne 21. 10. 2025.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.
3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
4. Po provedení předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že na účet žalované číslo [č. účtu] byla dne 4. 6. 2024 zaslána částka 10 000 Kč, a to z účtu žalobkyně. Zda to byla skutečně žalovaná, kdo požádal o poskytnutí úvěru a zda prostřednictvím webového rozhraní akceptovala návrh smlouvy o úvěru, se z předložených listin prokázat nepodařilo, nebyly předloženy ani důkazy prokazující proces uzavření smlouvy. V listině označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], která měla odpovídat ujednání stran, nebylo uvedeno datum splatnosti úvěru, bylo uvedeno, že žalovaná může splatit jistinu úvěru kdykoliv, úrok byl uveden ve výši 40 % měsíčně z jistiny a splácení úroku bylo upraveno tak, že nejpozději k prvnímu dni v měsíci musí být zaplacen úrok přirostlý za uplynulé období, RPSN byla uvedena ve výši 5 513,36 %. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Přípisem ze dne 4. 10. 2024 oznámila žalobkyně žalované, že zesplatnila celý dluh najednou a vyzvala ji k zaplacení částky ve výši 30 388 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2025 pak vyzvala zástupkyně žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne 21. 10. 2025.
5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou a nebyl ani prokázán vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 o. z. ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že ani nebylo prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. [spisová značka], nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 11 2018, sp. zn. C-679/18).
9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.
10. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů sice plyne, že žalovaná doložila výpis z účtu za měsíce leden 2024 až květen 2024, nicméně z tohoto není prokazatelné jak žalobkyně zjišťovala a prověřovala další informace o schopnosti žalované splácet úvěr. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).
11. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. Soud totiž dospěl k závěru, že úrok ve výši 40 % měsíčně (tedy 4 000 Kč měsíčně s ohledem na poskytnuté plnění), který měla žalovaná vedle jistiny ve výši 10 000 Kč uhradit jako smluvní úroky ve smyslu § 2395 o. z., tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky, je ujednáním neplatným dle § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. [spisová značka], v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 o. z.) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 9 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
12. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 10 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. Podle § 2991 odst. 1 o. z. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná nevrátila dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy trvá v částce 10 000 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
13. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená odeslaná výzva žalobkyně ze dne 19. 10. 2025 stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne 21. 10. 2025. Dne 24. 10. 2025 se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do tří dnů, tj. do 27. 10. 2025. Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení až ode dne 28. 10. 2025, od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.
14. Ve zbývající části, tedy co do částky 4 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 10. 2024 do 27. 10. 2025, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 000 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení a částky 3 760 Kč, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.
15. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu [adresa] -sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně i žalovaná byly ve věci přibližně stejně úspěšné.
17. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.