Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 22 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 792 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 28 792 Kč od 26. 6. 2025 do 2. 4. 2026, zákonného úroku z prodlení z částky 6 792 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částky 7 942 Kč.
III. Žalobkyně je povinna České republice zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 685 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Plzeň-sever.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 663,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou dne [datum] k soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 734 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne [datum] smlouvu o zápůjčce, a to prostřednictvím webové adresy [Anonymizováno], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslala žalovaná žalobkyni žádost o poskytnutí konkrétní zápůjčky, který žalobkyně akceptovala. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které byly žalované zaslány dne [datum] na žalovanou uvedený účet č. [č. účtu]. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit jistinu 22 000 Kč a poplatek ve výši 6 792 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaná však na dluh neuhradila ničeho, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne [datum]. Žalobkyně k výzvě soudu, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalované, nedoložila žádná skutková tvrzení a současně navrhla, aby její nárok byl vypořádán jako bezdůvodné obohacení, tedy, aby žalovaná žalobkyni vrátila vše, co dle smlouvy o zápůjčce od žalobkyně obdržela.
2. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
3. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne [datum] s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byla žalované poskytnuta dne [datum] částka ve výši 22 000 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalované č. [č. účtu]. Z předmětné smlouvy dále plyne, že roční úroková sazba činí 0 % a RPSN 2 540 %. Pro případ prodlení bylo v článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ujednáno, že dlužné částky budou přirůstat k jistině a stanou se její součástí, dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a také bylo ujednáno, že žalobkyně může po žalované požadovat účelně vynaložené náklady, které vzniknou s případným prodlením žalované, zejména předáním pohledávky k vymáhání inkasní agentuře, a to za písemnou upomínku 500 Kč, za upomínku zaslanou prostřednictvím emailu 100 Kč, za telefonickou upomínku 50 Kč, za SMS upomínku 30 Kč, za přípravu dohody o splátkovém kalendáři 450 Kč, za předání spisu k internímu vymáhání 500 Kč, za předání inkasní agentuře 750 Kč a za účelné náklady spojené s předáním a vymáháním inkasní agenturou až 1 800 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, a to v třídenní lhůtě, přičemž zásilka byla podána k poštovní přepravě dne [datum]. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná na dluh neuhradila ničeho.
4. Žalobkyně k prověření úvěruschopnosti žalované nedoplnila žádná skutková tvrzení, ani nedoložila žádné důkazy.
5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soud v předmětné věci prvotně poukazuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).
9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.
11. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností, plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. Žalobkyně k prověření úvěruschopnosti žalované nedoplnila žádná skutková tvrzení, ani nedoložila žádné důkazy12. Žalobkyně tak v řízení neprokázala, že před uzavřením smlouvy s žalovanou důkladně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet v souladu s § 86 z. s. ú.. Žalobkyně tedy nevyhověla požadavkům § 86 z. s. ú. Soud proto podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotil smlouvu jako neplatnou. K této neplatnosti přihlíží soud ze zákona.13. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., neboť protiplnění za poskytnutí úvěru (RPSN ve výši 2540 %) bylo sjednáno ve zcela zjevně nepřiměřené výši, když dle databáze ČNB ARAD činila v květnu 2025 obvyklá úroková sazba 8,16 %. Sjednaná RPSN je tedy mnohonásobně vyšší, než bylo v době uzavření smlouvy obvyklé. Judikatura však zpravidla považuje za přiměřené protiplnění nejvýše trojnásobek obvyklé roční úrokové sazby (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). RPSN sice není totéž co úroková sazba, avšak její posouzení je v tomto případě relevantní, neboť zahrnuje poplatek za poskytnutím úvěru, který je ve skutečnosti úrokem.14. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 22 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne [datum] stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne [datum]. Dne [datum] se již upomínka mohla v souladu s § 573 o. z. dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do tří dnů, tj. do [datum]. Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení až ode dne [datum], od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.15. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť byla-li smlouva shledána neplatnou, nelze na jejím základě přiznat žalobou požadovaná plnění.16. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 685 Kč do celkové částky 1 837 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 663,70 Kč, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše 4 741 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalované v rozsahu 43 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 837 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 38 734 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně, tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Dále žalobkyni náleží daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč, tj. 504 Kč. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně byla žalovanému uložena podle § 149 odst. 1 o. s. ř.18. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.