Výrok
I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 9 100 Kč od 07. 12. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v rozsahu rozdílu částky požadované žalobkyní, tj. částky 17 659,96 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 920 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 272,80 Kč, se zákonný, úrokem z prodlení z částky 9 600 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení ve výši 15 % a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 600 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení na straně jedné a částkou přiznanou ve výroku I. na straně druhé, tj. částkou 9 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 9 100 Kč od 07. 12. 2025 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Plzeň-sever.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 659,96 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 20 477 Kč (jistinu, úrok ve výši 5 101 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 2 316 Kč), a to formou dvaapadesáti týdenních splátek ve výši 394 Kč konče dnem [datum]. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 900 Kč.
2. Dne [datum] původní věřitel uzavřel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 27 077,85 Kč, když tato částka sestává z jistiny ve výši 9 600 Kč, dlužné části poplatku ve výši 8 059,96 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání částky 17 659,96 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 920 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 272,8 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 9 600 Kč od [datum] do zaplacení, úroků ve výši 15 % ročně z částky 9 600 Kč od [datum] do zaplacení, a náhradu nákladů řízení. Po postoupení pohledávky žalovaný ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy, kterou žalobkyně žalovanému zaslala dne [datum].
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ [IČO], listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit ve dvaapadesáti týdenních splátkách po 394 Kč celkem 20 477 Kč, přičemž 10 000 Kč představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 10 477 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 5 101 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 2 316 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 198,45 %. Z žalovaným podepsané karty zákazníka je patrné, že právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného žádala sdělení a prokázání údajů o jeho příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne [datum]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný uhradil částku 900 Kč.
6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedených smluv závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 zákona č. 89/[PSČ obec]., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedených smluv zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smluv, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
7. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 10 477 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit navíc, byť jsou ve smlouvě rozčleněny, by v případě platné smlouvy nemohly představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právní předchůdkyní) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.
8. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 88 % za dobu dvaapadesáti týdnů, tedy de facto za jeden rok, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 198,45 %, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8,40 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
9. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.
10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 10 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 900 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 9 100 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 10 000 Kč již vrátil 900 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
11. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], spojená s oznámením o postoupení pohledávky, stanovila žalovanému desetidenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne [datum]. Dne [datum] se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do deseti dnů, tj. do [datum]. Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne [datum], od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.
12. Ve zbývající části, tedy co do částky 17 659,96 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 920 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 272,80 Kč, se zákonný, úrokem z prodlení z částky 9 600 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 % a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 600 Kč od [datum] do zaplacení na straně jedné a částkou 9 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 9 100 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.
13. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).
14. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.
15. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument označený jako karta zákazníka, z něhož plyne, že si právní předchůdkyně žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Tyto argumenty soud uvádí však jen na okraj. Soud sice na straně jedné nepovažoval tvrzení o splnění povinností předchůdkyně žalobkyně o splnění povinností vztahujících se k prověřování úvěruschopnosti žalovaného za prokázaná, nicméně s ohledem na závěr o neplatnosti závazku již považoval za nadbytečné se touto otázkou dále zabývat.
16. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej výrokem III. žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
17. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.