25 C 97/2026

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 310 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , sídlem [adresa], dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím komunikace na dálku, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostně na žalovaným zvolený účet. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu, úrok ve výši 450 Kč a poplatek za úvěr ve výši 5 400 Kč, celkem tedy 20 850 Kč nejpozději do třiceti dnů od poskytnutí úvěru, tedy do [datum]. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením úvěru, požaduje žalobkyně vedle zmíněné částky dále poplatek za administraci ve výši 700 Kč, poplatek za upomínky prostřednictvím SMS ve výši 800 Kč, poplatek za upomínky prostřednictvím emailu ve výši 1 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny za každý den prodlení do dne sepsání žaloby ve výši 960 Kč. Celkem tedy žalobkyně požaduje částku ve výši 24 310 Kč. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , sídlem [adresa] jako nabyvatelem, která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.

3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , sídlem [adresa], listinu označenou jako smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly dne [datum] žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to bezhotovostně na účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu, úrok ve výši 450 Kč a poplatek za úvěr ve výši 5 400 Kč, celkem tedy 20 850 Kč nejpozději do třiceti dnů od poskytnutí úvěru, tedy do [datum]. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 36,5 % ročně, RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 5 395,58 %. Podle článku [Anonymizováno] smlouvy musí žalovaný zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru, přičemž pokuta se začne vyměřovat následující kalendářní den po dni splatnosti úvěru a vyměřování končí v den, kdy bude žalovaným splatná část úvěru, jakož i vyměřená smluvní pokuta, připsána na bankovní účet žalobkyně. Podle článku [Anonymizováno] smlouvy je v případě prodlení s jakoukoliv splátkou úvěru delší než čtrnáct dní žalovaný povinen uhradit žalobkyni jednorázově poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč. Podle článku [Anonymizováno] smlouvy v případě nesplacení úvěru je žalovaný povinen uhradit žalobkyni dodatečné náklady spojené s pozdním splácením úvěru, a to 50 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím SMS zprávy, 30 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím e-mailu a 500 Kč za odeslanou písemnou výzvu k úhradě dluhu, přičemž, žalobkyně je oprávněna poslat maximálně deset upomínek prostřednictvím SMS zprávy, deset upomínek prostřednictvím e-mailu a dvě výzvy k úhradě dluhu prostřednictvím dopisu. Z potvrzení o provedení transakce z účtu původního věřitele vyplývá, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 15 000 Kč na jeho bankovní účet, který uvedl ve smlouvě. Z přehledu odeslaných SMS zpráv na telefonní číslo [tel. číslo] vyplývá, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím SMS zpráv žalovaného k úhradě dluhu celkem desetkrát. Z přehledu odeslaných emailů žalovanému vyplývá, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím emailu žalovaného k úhradě dluhu celkem desetkrát. Z písemných upomínek je zřejmé, že žalobkyně celkem dvakrát vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena třetí osobě, která následně postoupila pohledávku žalobkyni smlouvami o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako předžalobní výzva ze dne [datum], kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že předžalobní upomínka byla podána k poštovní přepravě dne [datum]. Z tvrzení žalobkyně nevyplynulo, že by žalovaný cokoliv uhradil.

5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, a nebyl tak prokázán ani vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 občanského zákoníku ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).

9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů.

10. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. K žalobě byl sice předložen dokument označený jako karta klienta, z něhož plyne, že si žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).

11. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávající z jistiny, úroku a poplatku za úvěr, kdy RPSN činila 5 395,58 %. Žalovaný tak měl uhradit celkově 20 850 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena platně, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, poplatek za zpracování úvěru) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadaly příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální, a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.

12. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje roční úrok 474,50 % ročně, což je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8,5 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.

13. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.

14. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 15 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

15. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne [datum] stanovila žalovanému sedmidenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne [datum]. Dne [datum] se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do sedmi dnů, tj. do [datum]. Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne [datum], od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.

16. Ve zbývající části, tedy co do částky 9 310 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 12 % z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 36,5 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum], soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.

17. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 243 Kč do celkové částky 1 216 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 709,25 Kč, přičemž tato částka představuje 23,4 % z jejich celkové výše 3 031 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,7 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,3 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 216 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 24 310 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

19. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.