Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 987,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 987,30 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 10 094,37 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 8 456 Kč od 7. 12. 2024 do zaplacení a částku 154,76 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 5. 6. 2025 domáhala zaplacení částky 18 236,43 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou účastníci uzavřeli dne [datum] distančním způsobem prostřednictvím webových stránek žalobkyně. Žalobkyně se touto smlouvou zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 38 600 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky a s poplatky za volitelnou službu „[Anonymizováno] “ ve výši 330 Kč a „[Anonymizováno] “ ve výši 32,64 Kč, v pravidelných denních splátkách. První splátka byla splatná dne [datum] s tím, že konec kreditového rámce měl nastat dne [datum]. Žalobkyně vyplatila žalované úvěr bankovním převodem na účet, který uvedla ve smlouvě, a to dne [datum] částku 2 100 Kč a částku 3 000 Kč a dne 17. 7. 2024 částku 900 Kč a částku 2 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, neboť na jistinu doposud uhradila pouze částku 12,70 Kč. Žalobkyně proto rovněž požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru od 7. 9. 2024 do 12. 6. 2024. Žalobkyně ji k úhradě dlužné částky vyzvala předžalobní upomínkou ze dne [datum], ani poté však žalovaná dlužnou částku neuhradila.
2. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo žalované doručit, soud proto elektronický platební rozkaz zrušil usnesením ze dne [č. účtu], věc převedl do rejstříku C a pokračoval v řízení.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud proto ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Poučil ji přitom, že pokud se nevyjádří, bude mít v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila, žalovaná na výzvu nereagovala, soud proto věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání.
5. Soud provedenými důkazy zjistil následující skutkový stav. Účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se touto smlouvou zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr až do výše 38 600 Kč a ta se naproti tomu zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1,99 % z vyplacené tranše úvěru a poplatky za sjednané volitelné služby „[Anonymizováno] “ ve výši 330 Kč za expresní vyplacení každé tranše a „[Anonymizováno] “ ve výši 0,96 % denně Kč, a to nejpozději do [datum]. Podle čl. VIII odst. 1 smlouvy se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, s níž je v prodlení, do zaplacení. Smluvní úrok činil podle čl. VI smlouvy 1,016 % denně a roční procentní sazba nákladů činila 1973,40 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že částku 8 000 Kč žalované vyplatila následujícím způsobem: [datum] částku 3000 Kč a částku 2 100 Kč, dne [datum] částku 2 000 Kč a částku 900 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila pouze částku 12,70 Kč. Z podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně odeslala předžalobní výzvu žalované dne [datum].
6. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2023 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení“), výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
12. V předložené věci bylo předmětem řízení peněžité plnění, kterého se žalobkyně domáhala z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalované relativně nízkou částku – 8000 Kč, avšak do smluvních ujednání zahrnula povinnost žalované zaplatit nepřiměřeně velké navýšení – úrok ve výši 370,84 % ročně s roční procentní sazbou nákladů ve výši 1973,40 %. Obvyklý úrok pro revolvingové spotřebitelské úvěry podle statistiky úrokových sazeb České národní banky v červenci 2024 však činil 15,09 % ročně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a poté i v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, uvedl, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“
13. Soud na podkladě skutkových zjištění podřazených pod citovaná zákonná ustanovení a v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně v postavení profesionálního poskytovatele finančních služeb uzavřela úvěrovou smlouvu se žalovanou, která byl spotřebitelkou – tedy slabší stranou. Žalovaná se tak vůči ní nacházela v nerovném postavení jak z hlediska své vyjednávací síly, tak i z hlediska úrovně vlastní informovanosti. Je zřejmé, že této skutečnosti žalobkyně zneužila, neboť úroková sazba sjednaná ve výši 370,84 % ročně několikanásobně přesahuje běžnou úrokovou sazbu úvěrů na spotřebu v daném období (15,09 % ročně). Soud by přitom s ohledem na citovanou judikaturu mohl tolerovat úrok sjednaný maximálně ve výši cca 45 % ročně. Úroková sazba ve výši 370,84 % ročně je však zcela neadekvátní a extrémním způsobem přesahuje obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou domácnostem bankami. Soud ji proto shledává nepřiměřeně vysokou, a jako takovou tedy nemravnou. Uzavřela-li žalobkyně spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné úroky sjednané ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o spotřebitelském úvěru. Tento závěr přitom podporuje i potřeba prevence, na níž spočívá ochrana spotřebitelů. Té je totiž možné docílit pouze efektivními a odrazujícími prostředky, které zabrání dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, tedy jejich striktním vyloučením (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, ve věci C-488/11).
14. Za dané situace nelze nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. 457/10). Je však možné věc posoudit po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž žalobkyně tuto možnost sama v žalobě pro případ neúspěchu nároku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru navrhla. Soud proto nároky žalobkyně vyplývající z absolutně neplatné smlouvy vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. o. z. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že žalované byly na účet, který ve smlouvě uvedla, poskytnuty prostředky převodem ve výši 8 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila pouze částku 12,70 Kč.
15. Soud proto výrokem I. uložil žalované povinnost uhradit z titulu bezdůvodného obohacení částku 7 987,30 Kč, neboť se jedná o částku, která jí byla na základě neplatného právního jednání reálně poskytnuta a kterou nevrátila.
16. Žalobkyni dále podle § 1970 o. s. svědčí nárok na úrok z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně podacím lístkem ze středy dne 21. 5. 2025 prokázala, že žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky v podobě předžalobní výzvy z téhož dne. Podle § 573 o. z. je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. v pondělí dne 26. 5. 2025. Žalobkyně v předžalobní výzvě stanovila žalované ke splnění dluhu třídenní lhůtu od doručení výzvy, a žalovaná se proto do prodlení dostala následující den po uplynutí této lhůty, tj. 30. 5. 2025. Od tohoto dne má tedy žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení. Jeho výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. V daném případě se žalovaná dostala do prodlení dne 30. 5. 2025 – tedy v prvním pololetí roku 2025. Česká národní banka přitom pro první den tohoto pololetí stanovila repo sazbu ve výši 4,00 %, což po zvýšení o osm procentních bodů činí 12 %. Zákonný úrok z prodlení tak v předložené věci činí 12 % ročně z částky 7 987,30 Kč a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni nejen tyto poskytnuté nesplacené finanční prostředky, ale i zákonný úrok z prodlení ode dne 30. 5. 2025 do zaplacení.
17. K doručování výzvy soud pro úplnost dodává, že na ni lze vztáhnout § 573 o. z., jestliže žalobkyně prokazatelně odeslala předžalobní výzvu k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou jí žalovaná sama sdělila. Pokud se žalovaná na této adrese následně nezdržovala, popřípadě jinak zmařila doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do její dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalované a prokazovala, že písemnost jí byla skutečně doručena. Platí naopak, že zmařila-li žalovaná doručení tím, že znemožnila doručení zásilky na adresu, kterou předtím sama žalobkyni sdělila, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem o. z., že zásilka řádně došla.
18. Soud výrokem II. žalobu co do zbývající části nároku příslušenství a smluvní pokuty zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalované v řízení žádné náklady nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, i k požadovanému příslušenství, neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci je nutné zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen z hlediska jistiny pohledávky, ale také z hlediska jejího příslušenství.