Výrok
I. Zastavuje se řízení ohledně částky 1 712,08 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 112 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 112 Kč od 1. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se zamítá co do částky 43 591 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 729,63 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 778,46 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 172,13 Kč od 22. 10 2025 do 31. 1. 2026, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 060,13 Kč od 1. 2. 2026 do zaplacení a s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 21 172,13 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 523,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou ze dne 4. 3. 2026 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 52 479 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalobu odůvodnila tak, že původním věřitelem, společností [právnická osoba], na ní byla postoupena pohledávka z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené žalovaným se společností [právnická osoba] Současně žalobkyně uváděla, že na základě smlouvy se věřitel zavázal a fakticky předáním v hotovosti při podpisu smlouvy splnil svou povinnost poskytnout žalovanému částku 24 000 Kč. Žalovaný se proti tomu podle žalobkyně zavázal vrátit poskytnutou částku s navýšením o 28 719 Kč formou pravidelných týdenních splátek v celkovém počtu 78 splátek po 676 Kč. Žalobkyně dále uváděla, že žalovaný uhradil na dluh celkem 8 888 Kč. Žalobkyně uváděla, že splatnost dluhu nastala v souvislosti s marným uplynutím splátkového kalendáře ke dni [datum].
2. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaný se na základě výzvy soudu, která obsahovala doložku, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., dále jen „o.s.ř.“), nevyjádřil. Výzva byla žalovanému doručena postupem dle § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu trvalého pobytu dle centrální evidence obyvatel. Soud má za to, že proti tomuto postupu nemá námitky a rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. §115a o.s.ř.
3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Žalobkyně s původním věřitelem, společností [právnická osoba], uzavřela podle § 1879-1887 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen O.Z. smlouvu o postoupení pohledávek, kterou převedl na žalobkyni i pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] za žalovaným. Oznámení o postoupení pohledávky učiněné podle § 1883 O.Z. bylo původním věřitelem učiněno dopisem z [datum].
4. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
7. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V průběhu řízení, a to dříve, než soud ve věci zahájil jednání, žalobkyně podáním doručeným dne [datum] vzala návrh v rozsahu 1 712,08 Kč představující kapitalizovaný úrok, zpět.
11. Podle ustanovení § 96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) může žalobce vzít za řízení návrh na jeho zahájení zpět, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o.s.ř. pak soud v případě zpětvzetí návrhu řízení zcela nebo zčásti zastaví. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, nežli soud ve věci samé zahájil jednání, nebylo třeba k uvedenému procesnímu úkonu žalobkyně souhlasu žalovaného (§ 96 odst. 3 a 4 o.s.ř.). V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tedy soud postupoval ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a výrokem pod bodem I. řízení ve znění zpětvzetí zastavil.
12. Z důkazu smlouva o úvěru ze dne 15. 8. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] poskytl žalovanému částku ve výši 24 000 Kč, kterou se žalovaný se zavázal vrátit nejpozději do [datum]. Žalovaný však nevrátil sjednanou částku řádně a včas, když uhradil pouze částku 8 888 Kč a dostal se do prodlení.
13. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18). Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalované zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).
14. I kdyby původní věřitel úvěruschopnost žalovaného prověřil řádně, jednalo by se i tak o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru. Soud mimo jiné posuzoval, zdali ujednání týkající se smluvního úroku potažmo odměny za zpracování úvěru a poplatku za hotovostní inkaso je přípustné či nikoliv. Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na poměr k výši poskytnuté jistiny je odměna za zpracování administrativní půjčky sjednána v nepřiměřené výši proti tomu, jaká odměna je obvyklá v bankovním sektoru. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) je odměna, která převyšuje dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby, za kterou obdobný typ úvěru či půjčky poskytuje bankovní subjekt, sjednána v nepřiměřené výši, a to v rozporu s dobrými mravy a jako taková je neplatná.
15. V posuzované věci činila průměrná úroková sazba podle přehledu databáze [jméno FO] národní banky přístupné na internetových stránkách této instituce k [Anonymizováno], tedy úvěry poskytované domácnostem na spotřebu se splatností od jednoho roku do pěti let 15,52 %. Trojnásobek této úrokové sazby představuje 46,56 %. Takto sjednaná odměna pak je podle citované judikatury v rozporu s dobrými mravy. V posuzované věci činí výše souhrnného poplatku 28 719 Kč, což je děleno 78 splátkami 368,19 Kč na jednu splátku a při 52 týdnech v roce jde o 19 146 Kč za rok, což je ve vztahu k jistině 80 %. Jedná se tedy o odměnu, která je nad povolený limit a ujednání o souhrnném poplatku jako celek je třeba hodnotit jako absolutně neplatné podle § 580 O.Z.
16. S ohledem na celkovou nerovnováhu sjednaných práv a povinností ve smlouvě v neprospěch spotřebitele (smluvní pokutu, náklady na vymáhání, oproti povinnosti věřitele poskytnout finanční prostředky, shledal soud smlouvu v celém rozsahu neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Nárokům z nich vyplývajícím nelze přiznat právní ochranu a je třeba je vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku.
17. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 15 112 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 8 888 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 15 112 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 24 000 Kč již vrátil 8 888 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
18. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne [datum], spojená s oznámením o postoupení pohledávky, stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne [datum]. Dne [datum] se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do [datum]. Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne [datum], od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.
19. Ve zbývající části, tedy co do částky 43 591 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 729,63 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 778,46 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 172,13 Kč od 22. 10 2025 do 31. 1. 2026, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 060,13 Kč od 1. 2. 2026 do zaplacení a s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 21 172,13 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.
20. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 523,95 Kč do celkové částky 2 623,95 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.
22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.