Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 000 Kč od 23. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 4 079,60 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 079,60 Kč od 15. 7. 2023 do 22. 3. 2025 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 079,60 Kč od 23. 3. 2025 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu [adresa] -sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 16. 5. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 079,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 3. 2025 mezi žalobkyní a společností [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] /[Anonymizováno], [adresa], (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 14. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala půjčit žalovanému částku 6 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 14. 7. 2023, a to společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 079,60 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu dne 14. 4. 2023. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne 15. 3. 2025.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.
3. Žalobkyně s původním věřitelem, společností [právnická osoba]., uzavřela dne 5. 3. 2025 podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvu o postoupení pohledávek, kterou převedla na žalobkyni i pohledávku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za žalovaným. Oznámení o postoupení pohledávky učiněné podle § 1883 o. z. bylo původním věřitelem učiněno dopisem ze dne 15. 3. 2025.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 4. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu § 2395 a násl. o. z., smlouvu o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že svůj dluh splatí včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 079,60 Kč ve 3 měsíčních splátkách po 3 488 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 14. 5. 2023, a celý úvěr pak dne 14. 7. 2023. Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 40 % měsíčně a RPSN 4353,52 %. Z potvrzení o platbě vystavené [právnická osoba]., dne 3. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně na účet, který uvedl žalovaný ve smlouvě o úvěru, dne 14. 4. 2023 zaslala částku 6 000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2025 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu.
5. Podle § 2 odst. 3 o. z., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Pole nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“
6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny.
10. Uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 14. 4. 2023 soud považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek je tak absolutně neplatná podle § 588 věta 1. o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu smlouvy vyplývá, že žalobkyně žalovanému poskytla relativně nízkou částku, z uvedeného je zřejmé, že žalovaný musel být v tíživé situaci. Žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřeně velké navýšení, úrok ve výši 40 % měsíčně, RPSN 4353,52 %, a to za stavu, kdy obvyklá výše RPSN podle statistiky úrokových sazeb ČNB v dubnu 2023 činila 9,88 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení RPSN 29,64 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 14. 4. 2023 za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Jedná se tak o rozpor s dobrými mravy a současně o rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele žalované jakožto slabší smluvní strany.
11. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 6 000 Kč. Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v návaznosti na doručení předžalobní upomínky žalovanému, soud vychází z toho, že ta byla žalovanému doručena ve smyslu § 573 o. z., tedy dne 19. 3. 2025, splatnost nároku tak nastala po uplynutí lhůty 3 dnů k zaplacení uvedené v předžalobní výzvě dne 22. 3. 2025 a žalovaný se dostal do prodlení dne 23. 3. 2025. Ve zbytku byla žaloba výrokem II zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.
12. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení.
13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.
14. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.