Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 464 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 464 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 1 243 Kč měsíčně splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se zamítá, pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 823 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 102,41 Kč za období od 10. 8. 2024 do 27. 8. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 287 Kč od 28. 8. 2024 do zaplacení v rozsahu, v němž tento úrok přesahuje zákonný úrok z prodlení přiznaný výrokem I tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 16 287 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 29. 12. 2023.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně se z účasti omluvila, žalovaný nikoliv. Ve věci proto bylo v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, rozhodnuto bez přítomnosti účastníků.
4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.
5. Dne 29. 12. 2023 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému připsány na účet téhož dne v 11:42 hodin (viz potvrzení [Anonymizováno], a.s., ze dne 30. 4. 2025). Žalovaný však žalobkyni na splátkách úvěru uhradil toliko částku 2 536 Kč.
6. Protože jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zabýval se soud nejprve tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Žalobkyně sice obsáhle popsala svou metodiku posuzování úvěruschopnosti, avšak nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v této konkrétní věci. Žalobkyně totiž přes výzvu nijak nedoložila, jak byla ověřena výše příjmů a výdajů žalovaného. Skutečnost, že žalovaný byl lustrován v příslušných dlužnických registrech, pak soud při absenci získání konkrétních a hodnověrných informací o příjmech a výdajích žalovaného nepovažuje za dostačující a souladnou s pravidly řádného posouzení úvěruschopnosti.
11. Protože nebylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byla ze strany žalobkyně dostatečným způsobem posouzena úvěruschopnost žalovaného, shledal soud smlouvu o úvěru neplatnou, a proto, pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení částky 6 823 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 102,41 Kč za období od 10. 8. 2024 do 27. 8. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 287 Kč od 28. 8. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byla žalovanému uložena povinnost k vrácení přijaté a dosud nevrácené jistiny v přiměřené lhůtě, za kterou soud považuje splátky ve výši 1 243 Kč měsíčně (dle smlouvy se žalovaný sám zavázal hradit splátky ve výši 1 243 Kč a s ohledem na jeho procesní pasivitu lze takovou výši splátky považovat za přiměřenou), avšak pod ztrátou výhody splátek, tedy že nezaplacením byť jediné splátky řádně a včas se stává celý dluh splatným. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný jistinu nevrátil, přechází na žalovaného, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu prokázal, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.
13. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení pak vyplývá z ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (k tomu soud uvádí, že žalovaný byl vyzván k plnění žalobou doručenou mu dne 30. 12. 2024, a ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku je v prodlení od 31. 12. 2024).
14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyni, která měla ve věci částečný úspěch v rozsahu 58 % a neúspěch v rozsahu 42 %, přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 16 % z celkových nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 252 Kč. Plná náhrada nákladů by tak činila 2 252 Kč (16 % představuje 360 Kč). Odměnu za doplnění žaloby nepřiznal, jelikož se týkalo toliko skutečností, jež měly být již obsahem žaloby (povinnost zkoumat úvěruschopnost jakož i nutnost řádně tvrdit a označovat důkazy je žalobkyni známa). Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Jednotlivé žaloby, jak je soudu z rozhodovací činnosti známo, se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce. Tyto žaloby mají podobu vzoru, který se v jednotlivých dílčích případech odlišuje jen v minimální míře, a to pouze takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, avšak základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření zůstává totožný, pouze případně jen s drobnými odchylkami.