Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 698,26 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 20 771,75 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 516,46 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 351,9 Kč, s úrokem ve výši 9,5 % ročně z částky 56 470,01 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 56 470,01 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 564,74 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu po žalované domáhala zaplacení částky 58 470,01 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 29. 7. 2021 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut na její bankovní účet úvěr ve výši celkem 100 000 Kč, který měl být splacen v 60 měsíčních splátkách po 2 129 Kč. Žalovaná však na svůj dluh hradila pouze částečně (62 301,74 Kč), nesplácela řádně a včas, a proto jí byl úvěr ze strany žalobkyně v souladu se sjednanými podmínkami ke dni 15. 1. 2025 zesplatněn. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že při ověřování příjmů vycházela ohledně příjmů z tvrzení žalované, která uváděla svůj příjem 24 tisíc a příjem dalšího člena domácnosti ve výši 30 000 Kč měsíčně. Tyto příjmy žalobkyně ověřila na účtu žalované, který pro ni vedla. Výdaje žalované ověřila žalobkyně z tvrzení žalované, která uvedla, že její měsíční výdaje sestávají z 3 000 Kč nákladů na bydlení a 1 000 Kč výživné. Výdaje si žalobkyně vypočetla za žalovanou sama na základě svého ekonomického modelu a dospěla k výdajům ve výši 21 913 Kč. Ty nijak neověřovala. Dále uvádí, že žalovanou lustrovala v bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a evidenci neplatných dokladů. Kromě nesplacené jistiny požaduje žalobkyně též úrok z prodlení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně vedla pro žalovanou bankovní účet č. [č. účtu] (zjištěno ze smlouvy o přímém bankovnictví), ke kterému měla žalovaná zřízeno elektronické bankovnictví (zjištěno z podmínek přímého bankovnictví, podmínek k elektronickému podpisu a bankovní identitě KB, žádosti o aktivaci internetového bankovnictví Mobilní banka, smlouvy o elektronickém podpisu a příkazu k administraci). Účastníci uzavřeli dne 29. 7. 2021 smlouvu o úvěru (zjištěno z návrhu na poskytnutí úvěru a reportu průběhu schválení, smlouvy o úvěru a úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele), na základě které žalobkyně poskytla žalované na její účet finanční prostředky v celkové výši 100 000 Kč (zjištěno z historického výpisu). Úvěr měl být splacen do 15. 7. 2026 v 60 měsíčních splátkách po 2 129 Kč (zjištěno ze standardních informací o spotřebitelském úvěru). Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, a proto jí byl úvěr ze strany žalobkyně v souladu se sjednanými podmínkami ke dni 15. 1. 2025 zesplatněn (zjištěno z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 27. 11. 2024 vč. dokladu o odeslání). Žalovaná na svůj dluh hradila pouze částečně ve výši 62 301,74 Kč. Dne 17. 1. 2025 byla žalované ještě zaslána předžalobní upomínka (zjištěno předžalobní výzvy z 17. 1. 2025 včetně dokladu o odeslání).
4. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
6. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje okamžik vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je kromě ochrany spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávních sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.“). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku v prodlení dlužníka s vrácením zbývající částí jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (více viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka])
7. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.
11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.
12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (více viz VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář k § 9. Komentáře Wolters Kluwer. Praha : Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978807478-776-8).
13. Žalobkyně v návrhu uvedla, že před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Žalobkyně vycházela z tvrzení žalované ohledně příjmu ve výši 24 000 Kč a příjmu dalšího člena domácnosti ve výši 30 000 Kč měsíčně, které si ověřila na účtu, který pro žalovanou vedla. Co se týče výdajů, žalovaná v rámci žádosti uvedla měsíční výdaje 3000 Kč jako náklady na bydlení a 1 000 Kč jako výživné. Současně žalobkyně uvedla, že vůči žalovanou lustrovala v bankovních a nebankovních registrech, evidenci neplatných dokladů, živnostenském a insolvenčním rejstříku.
14. Podle názoru soudu, žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, jelikož úvěruschopnost žalované nebyla prověřena řádně, když se dostatečně nezaobírala příjmy a výdaji žalované. Žalovaná uvedla příjmy z pracovního poměru, které žalobkyně ověřila z účtu, který pro žalovanou vedla. Dále vycházela z žalovanou uvedeného „příjmu ostatního člena domácnosti“, který ověřila též z tohoto účtu, kam opravdu chodily oba příjmy, avšak jejich reálná výše zcela neodpovídala tvrzením žalované. V lednu 2021 činily příjmy 19 634 Kč a 16 115 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 9. 1. 2021-10. 2. 2021), v únoru 2021 činily tyto příjmy 19 473 Kč a 18 705 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 11. 2. 2021-10. 3. 2021), v březnu 2021 činily tyto příjmy 19 442 Kč a 17 627 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 11. 3. 2021-9. 4. 2021), v dubnu 2021 činily tyto příjmy 18 710 Kč a 18 371 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 10. 4. 2021-10. 5. 2021), v květnu 2021 příjmy činily 19 679 Kč a 22 439 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 11. 5. 2021-10. 6. 2021), v červnu 2021 činily příjmy 20 010 Kč a 20 796 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalované z 11. 6. 2021-9. 7. 2021). Nadto z žalobkyní doložených výpisů zcela zřejmě vyplývá, že konečný zůstatek na účtu za dané období je obvykle nižší, než počáteční stav (viz výpis z účtu žalobkyně za únor 2021, březen 2021, duben 2021 a červen 2021). Co se týče výdajů žalované, ta sama uvedla výdaje ve výši 3000 Kč jako náklady na bydlení a 1 000 Kč jako výživné, které budí na první pohled pochybnosti, jelikož je zřejmé, že nemohou odpovídat realitě a nekorespondují s výdaji na účtu žalované, který měla žalobkyně k dispozici. Žalobkyně si proto sama vypočetla výdaje žalované na základě svého ekonomického modelu a dospěla k výdajům ve výši 21 913 Kč. Takové výdaje jsou vyšší než měsíční příjem žalované, když nelze do příjmů žalované počítat příjmy ostatních členů domácnosti. Reálnými výdaji žalované se vůbec nezabývala. Lustrace žalované v ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, žalobkyně nijak nedokládá, a to ani na výzvu soudu.
15. V důsledku toho shledal soud předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalované nárok pouze na vrácení jistiny poskytnutého úvěru ve výši 100 000 Kč, poníženou o splacenou část jistiny ve výši 62 301,74 Kč. V této části (37 698,26 Kč) soud žalobě jako důvodné vyhověl. Ve zbývající části žalované jistiny ve výši 20 771,75 Kč a ohledně smluvního úroku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR dospěl soud k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy zatím nemohl vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení. Soud proto zamítl i dílčí nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení.
16. Žalobkyni se při jednání soudu dostalo poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby se vyjádřila k otázkám výše splátek vzhledem k aktuální výši příjmů a poměrům žalované. Soud tedy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru přihlédl k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalované vyplývajícím ze spisu, přičemž dospěl k závěru, že je přiměřené jejím možnostem splácet dosud neuhrazenou poskytnutou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč a umožnil tak žalované rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. V případě, že se změní možnosti spotřebitele – žalované, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel – žalovaná nesplacenou jistinu vrátit.
17. Soud s odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2024, č. j. [spisová značka] rozhodl o uložení plnění žalované ve splátkách spolu se sankcí „pod ztrátou výhody splátek“ za užití ust. § 1931 o. z. a § 160 odst. 1 o. s. ř., když uvedené řešení lze považovat za popsaných okolností za spravedlivé uspořádání práv a povinností obou stran sporu.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když částečně procesně úspěšné žalobkyni náleží 2,28 % (rozdíl mezi procesními úspěchy obou stran s tím, že pro určení míry úspěchu bylo zohledněno i žalované příslušenství – více viz nález Ústavního soudu z 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, konkrétně žalobkyně byla úspěšná v částce 37 698,26 Kč, což odpovídá 51,14 % a neúspěšná v částce 36 021,69 Kč, což odpovídá 48,86 % žalované částky) náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s tímto řízením. Náhrada nákladů řízení sestává z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (příprava a převzetí spisu – PM z 28. 11. 2017, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé, účast na jednání dne 3. 10. 2025) po 3 460 Kč dle § 7 bod 5 č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (dále jen „AT“), dále z náhrady výdajů ve formě jedné paušální částky po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) AT účinného do 31. 12. 2024, z náhrady výdajů ve formě tří paušálních částek po 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) AT účinného od 1. 1. 2025. Žalobkyni rovněž náleží náhrada cestovních nákladů ve výši 1 869,07 Kč za cestu právního zástupce z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět dne 3. 10. 2025 osobním automobilem [typ vozidla] registrační značky [SPZ], s kombinovanou spotřebou 6,9 l/100 km, při ujetí celkem 226 km, předepsané ceně benzinu 35,80 Kč a sazbě základní náhrady 5,60 Kč (dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely) a též náhrada za promeškaný čas ve výši 8 půlhodin po 150 Kč ve výši 1 200 Kč. Žalobkyni dále přísluší náhrada 21 % DPH ve výši 3 897,40 Kč, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 340 Kč. Celkem náklady řízení činí 24 769,47 Kč a žalobkyni náleží náhrada ve výši 564,74 Kč (2,28 % z 24 769,47 Kč).