10 C 268/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z žalované částky jdoucím od [datum] do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Tvrdila, že dne [datum] byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovanou jako dlužníkem na straně druhé Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši [částka]. Úvěr byl ve prospěch žalované vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Úroky úvěru měly být žalovanou žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách [částka] vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne [datum]. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalované první upomínku ze dne [datum], kde vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky. Žalovaná však vůči žalobkyni své splatné závazky neuhradila, žalobkyně proto zaslala žalované druhou upomínku ze dne [datum]. I přes zaslání několika upomínek nebyla ze strany žalované řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka úvěru splatná dne [datum], proto žalobkyně přistoupila dne [datum] k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou s ohledem na porušení smlouvy o úvěru k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, nákladů na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Do dne podání žaloby žalovaná neuhradila ničeho, dlužná částka ve výši [částka] představující zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru a částka [částka] zahrnuje náklady na upomínkování za upomínku č. [hodnota] a upomínku č. [hodnota] v souladu čl. V. odst. 5.4. Smlouvy o úvěru a zákonný úrok z prodlení.

2. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum] soud žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalované včetně žaloby doručeno dne [datum], přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalované za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalované evidovanou v centrální evidenci obyvatel.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně již v žalobě souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř., nevyjádřila, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

4. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], Předsmluvními informacemi, Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele – Příloha č. [hodnota] úvěrové smlouvy, Dokladem o bezhotovostním vyplacení úvěru ze dne [datum], Oznámením o zesplatnění úvěru ze dne [datum] bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, žalované byla poskytnuta částka ve výši [částka] dne [datum]. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců, celková částka spotřebitelského úvěru byla splatná ke dni [datum]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 20 % p.m., RPSN ve výši 792 %. Celková dlužná částka, kterou se žalovaná zavázala uhradit činila [částka]. Žalovaná svoji splátkovou povinnost neplnila, přes upomínky ze dne [datum] a [datum], které byly s nákladem [částka] za každou upomínku, dlužnou částku nevyrovnala, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s čl. V, bod 5.

5 Smlouvy, kdy pohledávka žalobkyně činila na jistině [částka].5. Na poskytnutý úvěr žalovaná ničeho neuhradila. Posouzením úvěruschopnosti žalované bylo prokázáno, že žalovaná uvedla, že je má jednu vyživovací povinnost, příjem ve výši [částka], její náklady na bydlení činily [částka], pravidelné finanční závazky sdělené žalovanou ve výši [částka] (závazky na bankovním účtu nalezeny ve výši [částka], pozitivní údaj v registru SOLUS ve výši [částka]), sázky ve výši [částka]. Žalovaná neměla žádný záznam v centrální evidenci exekucí. Totožnost žalované byla ověřena z občanského průkazu a z povolení k pobytu. Dopisem z [datum] byla žalovaná prostřednictvím právního zástupce žalobkyně písemně vyzvána k úhradě dlužné částky jistiny s příslušenstvím, a to do [datum]. Žalovaná na svůj dluh ani přes předžalobní výzvu ničeho neuhradila.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 [právnická osoba] žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka], rozsudek sp. zn. [spisová značka]) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka]) a i nálezu Ústavního soud ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do [datum] (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z [datum] ve věci C- 79/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

11. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky [částka], a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.) na základě, níž žalovaná obdržela úvěr – peněžní prostředky – ve faktické výši [částka], který se zavázala zaplatit do [datum] v pravidelných 12měsíčních splátkách. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o. z.), kde žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Žalovaná své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnila – úvěr byl poskytnut dne [datum] a žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně neověřovala žádné náklady na bydlení, akceptovala informaci od žalované, že náklady na bydlení činí [částka], neověřovala ani další výdaje žalované, ani její způsob nakládání s finančními prostředky, přičemž z registru SOLUS měla žalobkyně prokázáno, že závazky žalované evidují ve výši [částka]. Posouzení schopnosti žalované splácet úvěr zjevně žalobkyní nebylo provedeno v souladu s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru a důsledkem je sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že na základě neplatného právního úkonu bylo poskytnuto plnění ze strany žalobkyně žalované ve faktické výši [částka], přichází pouze nárok žalobkyně na vydání bezdůvodné obohacení ve výši [částka], když žalovaná dosud na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatila. Žalovaná neprokázala, že by bezdůvodné obohacení vydala, soud proto musel žalobě co do částky uvedené ve výroku ad. I. vyhovět a ve zbytku zamítnout. S ohledem na skutečnost, že smlouva o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) a soudu zároveň nejsou známy možnosti spotřebitele vrátit dluh (žalovaná zůstala v řízení pasivní), stanovil soud žalované lhůtu ke splnění povinnosti vrátit žalobci poskytnuté prostředky podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy do tří dnů. Prodlení žalované jako spotřebitele se splněním dluhu tak nenastane před uplynutím takto stanovené lhůty.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla v řízení jen úspěch částečný. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], odměnu za právní zastoupení dle § 14b odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (advokátní tarif) za 2,5 úkony právní pomoci po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá předžalobní výzva, podání žaloby) a dále náhradu hotových výdajů advokáta za 3 úkony x [částka] (§ 14b odst. 5 písm. a/ advokátního tarifu). Jelikož žalobkyně byla úspěšná ve věci co do 84 % z celku (úspěch žalobkyně činí 92 % minus úspěch žalované 8 %), soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v poměrné výši [částka]. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobkyně (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř).

13. Lhůtu splatnosti obou výroků rozsudku soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.