15 C 131/2025

Odůvodnění

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal následujícího plnění: částky 16 167 Kč (jistina 10 712 Kč a smluvní úrok 5 455 Kč), zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 712 Kč od 18. 12. 2024. Tvrdil, že dne 21. 11. 2023 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě ní mu byl poskytnut úvěr v celkové výši 17 000 Kč, a to v jednotlivých platbách: 12 000 Kč dne 21. 11. 2023, 800 Kč dne 15. 12. 2023, 1 100 Kč dne 17. 1. 2024, 700 Kč dne 16. 2. 2024, 700 Kč dne 20. 3. 2024 a 1 700 Kč dne 10. 7. 2024. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný byl při uzavírání smlouvy seznámen s obchodními podmínkami dostupnými na internetových stránkách věřitele, které upravují práva, povinnosti a sankční ujednání. V souladu s ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl žalovaný informován, že věřitel je oprávněn nahlížet do databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti, pokud je to nezbytné pro posouzení schopnosti splácet úvěr. Žalovaný souhlasil, že za účelem ochrany majetkových práv věřitele může poskytovatel využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů SOLUS, CNCB a CBCB, a že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a jeho úvěrové historii.

2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.

4 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím9 Podle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.10 Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11 Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 21. 11. 2023 mezi žalovaným jako úvěrovaným a společností [právnická osoba] jako úvěrujícím bylo zjištěno sjednání úvěru s rámcem 12 000 Kč, čerpaného postupně částkami 12 000 Kč dne 21. 11. 2023, 800 Kč dne 15. 12. 2023, 1 100 Kč dne 17. 1. 2024, 700 Kč dne 16. 2. 2024, 700 Kč dne 20. 3. 2024 a 1 700 Kč dne 10. 7. 2024.12 Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je částečně důvodný.13 Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je úvěrující povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobce proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl úvěrující povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14 Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči úvěrujícímu při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od úvěrujících před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale úvěrujícímu, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.15 Nutnost zkoumat, zda úvěrující respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „úvěrující, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková“. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.16 Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.17 Úvěrující je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Úvěrující je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele úvěrující vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Úvěrující musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.18 Při jednání soud hodlal žalobce poučit dle § 118a o. s. ř. ve smyslu shora uvedeném, nicméně žalobce se neúčastí na jednání možnosti být poučen zbavil.19 Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož úvěrující při sjednávání smlouvy řádně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet.20 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá úvěrující z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru však je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že úvěrující má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy úvěrujícího k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.21 Žalovaný je povinen vrátit rozdíl mezi poskytnutou částkou a zaplacenými splátkami.22 Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalovaného v řízení, a tedy nemožnost zkoumat jeho majetkové a osobní poměry stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný dostat do prodlení se zaplacením dluhu.23 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.24 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Účelně vynaložené náklady jsou u převážně úspěšného žalobce představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč. Dále odměnou advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 2 úkonů po 1 540 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby). Vedle toho odměnou advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 1 úkonu po 770 Kč (jednoduchá výzva k plnění). Žalobci náleží i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky za výše uvedené úkony v celkové výši 1 350 Kč (3× 450 Kč) a dle § 137 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu i náhrada DPH z odměny a náhrad. Vzhledem k úspěchu žalobce ve výši 66,26 % má tento účastník právo na poměrnou část nákladů odpovídající jeho čistému úspěchu 32,52 % (odečtení míry neúspěchu od úspěchu), tedy na částku 2 306,62 Kč. Soud si je vědom, že neúspěch žalobce se koncentroval zejména do příslušenství, nicméně je třeba v takové situaci k příslušenství přihlížet – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017.