Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku částku 30 000 Kč.
II. Zamítá se žaloba, pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení částky 5 656 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35 656 Kč za dobu od 20. 11. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám [Jméno žalobce B], advokátky, jako zástupkyně žalobce, náklady řízení v částce 1 360 Kč.
Odůvodnění
1 Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 35 656 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč a smluvního úroku ve výši 5 656 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 35 656 Kč za dobu od 20. 11. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že původní věřitel [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 26. 9. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr, který žalovaná po navýšení čerpala v celkové výši 30 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 19. 11. 2024, žalovaná však své povinnosti i přes upomínky nesplnila. Žalobce dále tvrdil, že pohledávku za žalovanou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024.
2 Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.
3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaná se k jednání nedostavila bez omluvy, ač byla řádně předvolána.
4 Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 26. 9. 2024 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] jako úvěrující poskytla žalované úvěr, který žalovaná po navýšení čerpala v celkové výši 30 000 Kč, se sjednanou splatností do 19. 11. 2024.
5 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
7 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
8 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11 Soud se při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalované jako spotřebitelky tento úvěr splácet.
12 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.
13 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, však bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.
14 Ačkoliv žalobce deklaruje uskutečnění procesu posouzení úvěruschopnosti, k těmto svým tvrzením (navíc obecným) nepředložil žádné listiny a neúčastí na jednání (byť omluvenou) se zbavil možnosti být v tomto ohledu poučen, kdy ostatně právě toto poučení bylo důvodem nařízení jednání.
15 V projednávané věci tedy soud dospěl k závěru, že poskytovatel povinnosti zabývat se schopností úvěrované úvěr splácet nedostál, neboť neověřil všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyjít najevo. Ze strany úvěrujícího nedošlo ke splnění povinnosti objektivně získat všechny informace potřebné pro zhodnocení finanční situace žalované jako spotřebitelky a s odbornou péčí tak posoudit, zda je schopna řádně úvěr splácet bez negativních zásahů do jejích majetkových poměrů. Postup úvěrujícího nelze považovat za postup splňující kritéria odborné péče.
16 Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož poskytovatel úvěru při sjednávání smlouvy řádně neposoudil schopnost žalované úvěr splácet.
17 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru však je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.
18 Žalované tedy byla uložena povinnost vrátit toliko doposud nevrácenou jistinu.
19 Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalované v řízení, a tedy nemožnost zkoumat její majetkové a osobní poměry, stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná dostat do prodlení se zaplacením dluhu.
20 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.
21 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Účelně vynaložené náklady jsou u převážně úspěšného žalobce představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 427 Kč. Dále odměnou advokáta dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“) v rozsahu 3 úkonů po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění nikoli jednoduchá). Žalobci náleží i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky za výše uvedené úkony v celkové výši 300 Kč (3 x 100 Kč) a jako plátci daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu i náhrada DPH z odměny a náhrad. Vzhledem k úspěchu žalobce ve výši 70,98 % má tento účastník právo na poměrnou část nákladů odpovídající jeho čistému úspěchu 41,96 % (odečtení míry neúspěchu od úspěchu). Při stanovování míry úspěchu přihlížel soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k posouzení samotného nároku i k příslušenství – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017.