Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 14,75 % p.a. od 16. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Co do částky 6 631 Kč se žalobní návrh zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 514,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokátky [Jméno advokátky].
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích 200 Kč na soudní poplatek do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 24. 7. 2025 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 16 631 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 15. 11. 2023 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností [právnická osoba], smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě níž mu tato společnost poskytla převodem na účet částku 10 000 Kč. Úvěr byl poskytnut až po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný do současné doby úvěr nesplatil a dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 10 000 Kč a smluvním úrokem ve výši 6 631 Kč; dané částky byly dle smlouvy splatné dne 15. 3. 2024. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně, aby byl její nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 12. 9. 20252, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 2. 9. 2025).
3. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 15. 11. 2023 a z výpisu z běžného účtu bylo zjištěno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky (převodem na účet žalovaného označený ve smlouvě o úvěru) ve výši 10 000 Kč dne 15. 11. 2023, termín splatnosti nebyl stanoven.Výzvou ze dne 15. 3. 2024 právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil s tím, že k tomuto datu činila dlužná částka 16 854 Kč.
10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy, uvedla pouze, že žalovaný vyplnil registrační formulář, v rámci kterého konkretizoval své osobní údaje. Žádné konkrétní listiny dokládající příjmy a výdaje žalovaného však žalobkyně nepředložila. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nijak zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 10 000 Kč. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to ode dne 16. 3. 2024, tj. ode dne následujícího po zesplatnění dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch (co do 60 %). Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak žalobkyni vznikl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 %. Náklady žalobkyně byly přitom představovány soudním poplatkem v částce 1 000 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 400 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z částek shora uvedených, vyjma soudního poplatku, tj. 273 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 2573 Kč, ze kterých 20 % činí 514,60 Kč.
12. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byla žalobkyni uložena povinnost doplatit na soudní poplatek částku 200 Kč (položka 2 bod 2. a položka 1. 1a) Sazebníku soudních poplatků).