Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Co do kapitalizovaného úroku ve výši 7 780 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 12 % p.a. od 15. 6. 2025 do zaplacení se žalobní návrh zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích doplatek soudního poplatku ve výši 354 Kč.
IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 6 741 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokátky [Jméno advokátky].
V. Co do částky 800 Kč a co do částky 1 410 Kč se řízení zastavuje.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 31. 7. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela se žalovanou jako úvěrovanou dne 13. 5. 2025 Rámcovou smlouvu o úvěru ID [Anonymizováno] a v návaznosti na tuto Smlouvu o úvěru ID [Anonymizováno], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen spolu se smluvním úrokem ve výši 1 % denně (tj. částka 9 000 Kč) nejpozději dne 12. 6. 2025. Žalobkyně poukázala finanční prostředky na účet žalované č. [č. účtu]. Žalovaná přes písemnou předžalobní upomínku ze dne 18. 7. 2025 dlužnou částku zcela neuhradila, když na tuto zaplatila pouze 1 600 Kč a po podání žaloby dalších 2 200 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy si opatřila výpisy z bankovního účtu žalované za období od 11. 2. 2025 do 13. 5. 2025, přičemž z těchto zjistila, že žalovaná je zaměstnaná u společnosti [právnická osoba] průměrným čistým měsíčním příjmem 19 574 Kč; z účtu byly identifikovány i další zdroje příjmu (např. od společnosti [právnická osoba] v průměrné výši 8 000 Kč měsíčně a od Úřadu práce [adresa] – příspěvek na bydlení – ve výši 6 388 Kč měsíčně). Za výši osobních výdajů žalované žalobkyně považovala částku 13 000 Kč měsíčně (při jejím výpočtu vycházela ze statistických ukazatelů a z údajů uvedených žalovanou). Z náhledu do úvěrového registru žalobkyně dále ověřila, že žalovaná veškeré své závazky řádně a včas hradí a nedostává se do prodlení. Ani z lustrace v centrální evidenci exekucí žalobkyně nezjistila překážku pro poskytnutí úvěru. Konečně žalobkyně přihlédla k tomu, že žalovaná předchozích 21 jí poskytnutých úvěrů řádně uhradila. Neměla tedy pochybnosti o tom, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr řádně splácet.
2. Žalovaná, ačkoli byla k jednání nařízenému na den 24. 11. 2025 řádně předvolána (předvolání k jednání považoval soud žalované za doručené, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 3. 11. 2025, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 20. 10. 2025), se k tomuto bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavila. Soud tak postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalované. V rámci písemného vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že smlouva, která je předmětem sporu, byla pro ni postavena velmi nevýhodně (úroky a poplatky dosahovaly lichvářských hodnot, tyto byly v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru i dobrými mravy). Platná tak zůstala pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu.
3. Protože co do částky 800 Kč a 1 410 Kč vzala žalobkyně žalobní návrh zpět, když žalovaná částku 2 200 Kč uhradila po podání žaloby, soud ohledně těchto částech řízení dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil (výrok V.).
4. Z Rámcové smlouvy o úvěru ID [Anonymizováno], ze Smlouvy o úvěru ID [Anonymizováno] a z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že mezi účastníky byla dne 13. 5. 2025 uzavřena Smlouva o úvěru, na základě které byla žalované dne 13. 5. 2025 na účet uvedený ve smlouvě převedena částka 30 000 Kč, kterou se zavázala uhradit nejpozději do 12. 6. 2025. Úroková sazba činila 1 % denně a žalovaná se tak zavázala uhradit celkem částku 39 000 Kč.Dle potvrzení o odchozí úhradě žalovaná na dluh, který je předmětem sporu (tento byl identifikován variabilním symbolem totožným s číslem smlouvy), uhradila částku 3 800 Kč.
5. Z přehledu kontraktů předložených žalobkyní soud zjistil, že v době poskytnutí úvěru žalovaná splácela dalších devět závazků, přičemž součet aktuálních měsíčních splátek činil 78 707 Kč. V téže listině žalobkyně uvedla, že uvažovaný příjem žalované činí 19 574 Kč, uvažované výdaje 13 000 Kč a uvažované pravidelné splátky 24 563 Kč.Dle výpisu z účtu žalované za období od 11. 2. 2025 do 13. 5. 2025 činila hodnota příchozích plateb 1 204 210,02 Kč (z toho 301 804,01 Kč úvěry a splátky), hodnota odchozích plateb 1 176 507,63 Kč (z toho na gambling činila odchozí částka 291 125 Kč) a rozdíl těchto hodnot 27 702,39 Kč.
6. K úhradě dluhu byla žalovaná vyzývána dopisy a SMS zprávami žalobkyně ve dnech 9. 6. 2025 až 16. 7. 2025 (jak vyplývá ze seznamu výzev k úhradě) a následně pak předžalobní výzvou ze dne 18. 7. 2025.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník – dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
13. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila výpis z účtu žalované za období od 11. 2. 2025 do 13. 5. 2025, podle kterého činila hodnota příchozích plateb 1 204 210,02 Kč (z toho 301 804,01 Kč úvěry a splátky), hodnota odchozích plateb 1 176 507,63 Kč (z toho na gambling činila odchozí částka 291 125 Kč) a rozdíl těchto hodnot 27 702,39 Kč. Z přehledu kontraktů předložených žalobkyní pak jednoznačně vyplývá, že v době poskytnutí úvěru žalovaná splácela dalších devět závazků, přičemž součet aktuálních měsíčních splátek činil 78 707 Kč. Sama žalobkyně pak kalkulovala s příjem žalované ve výši 19 574 Kč (+ další příjem 8 000 Kč měsíčně + příspěvek na bydlení 6 388 Kč měsíčně), výdaji ve výši 13 000 Kč a pravidelnými splátkami ve výši 24 563 Kč; po odečtení příjmů a výdajů (dle přehledu kontraktů) by pak bilance finančních prostředků žalované byla najisto v záporných hodnotách. Konečně nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že žalovaná splácela více úvěrů a její finanční situace byla dokonce taková, že dosáhla na sociální dávku (příspěvek na bydlení). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že výdaje žalované před poskytnutím úvěru byly vyšší než její příjmy. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 26 200 Kč (poskytnutých 30 000 Kč mínus splacených 3 800 Kč). Ve zbývající části, která zůstala předmětem sporu po částečném zpětvzetí žaloby učiněném při jednání dne 24. 11. 2025, soud žalobu zamítl (výrok II.).
14. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (žalobkyně co do 81 % a žalovaná co do 19 %). Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak byla žalobkyně úspěšná co do 62 %. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 611 Kč; odměnou advokáta za 5 úkonů právní pomoci (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, písemné vyjádření ve věci ze dne 21. 11. 2025, účast při jednání soudu dne 24. 11. 2025) po 700 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.); 5 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.); cestovným advokáta k jednání soudu dne 24. 11. 2025 z Olomouce do Pardubic a zpět, tj. 272 km, osobním automobilem reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 9 litru benzinu 95B /100 km + paušální náhrada, tj. 2 453,98 Kč; náhradou za ztrátu času cestou advokáta k uvedenému jednání, za 8 započatých půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.)+ 21 % DPH z částek shora uvedených, vyjma soudního poplatku, tj. odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 1 607,34 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 10 872,32 Kč, ze kterých 62 % činí 6 741 Kč.
15. Žalobkyni byla zároveň uložena povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 354 Kč, když ve věci nebylo možno vydat navrhovaný platební rozkaz a soudní poplatek měl být vyměřen z částky 32 210 Kč (položka 2 bod 2. a položka 1 1b) Sazebníku soudních poplatků) ve výši 1 611 Kč.