Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 4. 7. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 3 915 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] -625561/0710, VS [var. symbol], částku 73 Kč na soudní poplatek, do patnácti dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 12. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 45 840 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Celková výše úvěru činila 2 000 Kč a na základě dodatku ke smlouvě ze dne 1. 4. 2024 byl úvěr navýšen na částku 40 000 Kč. Úvěr se žalovaná zavázala splatit tak, že smluvní úrok bude hrazen v pravidelných měsíčních splátkách a zbytek celkové částky k úhradě splatí nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalovaná za období od 2. 4. 2024 do 14. 4. 2024 vyčerpala celkem 40 000 Kč, avšak neuhradila ničeho. Proto žalobkyně úvěr ke dni 3. 7. 2024 zesplatnila. Dlužná částka pak sestával z jistiny ve výši 40 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 40 000 Kč za období od 4. 7. 2024 do 26. 11. 2024, tj. ve výši 5 840 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalované jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela z dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik. Před poskytnutím úvěru žalobkyně získala přístup k transakční historii, informaci o účtu žalované, jejích příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalované. Po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované ve výši 45 565 Kč a výdaje ve výši 7 910 Kč. Další potřebné informace byly získány z dostupných databází (CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenční rejstřík, databáze neplatných OP). Žalobkyně tak došla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr řádně splácet.
2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 20. 3. 2025, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 10. 3. 2025).
3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
5. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
6. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru uzavřenou dne 1. 4. 2024 mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, vzal soud za prokázané, že touto se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr na dobu neurčitou do limitu 2 000 Kč; úrok byl sjednán ve výši 40 % měsíčně (RPSN 5 513 %). Dodatkem ke smlouvě byl úvěrový limit navýšen na 40 000 Kč s tím, že klient splácí 1x měsíčně úrok z úvěru přirostlý za uplynulé období (období od poslední platby úroku), a s tím, že jistinu úvěru klient splatí nejpozději při ukončení smlouvy.Dopisem ze dne 3. 7. 2024 žalobkyně žalované sdělila, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek došlo dne 3. 7. 2024 k zesplatnění úvěru; celková dlužná částka k tomuto datu činila 89 688,49 Kč.Poskytnutí úvěru žalobkyně doložila potvrzeními o provedené platbě za období od 1. 4. 2024 do 14. 4. 2024, podle kterých poukázala na účet žalované specifikovaný ve smlouvě celkem částku 40 000 Kč.
8. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila pouze výpis z účtu žalované, ze kterého však nebylo možno ověřit měsíční příjmy a výdaje žalované a zejména pak bilanci účtů v jednotlivých měsících předcházejících poskytnutí úvěru. Předložena nebyla např. pracovní smlouvu, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. Ověřeny nebyly ani osobní poměry žalované, když nebylo zjištěno, zda má event. nějakou vyživovací povinnost. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že příjmy ani výdaje žalované nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 40 000 Kč. Zároveň byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni zesplatnění dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).
9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány soudním poplatkem v částce 2 365 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 500 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 3 915 Kč.
10. Žalobkyni byla zároveň uložena povinnost doplatit na soudní poplatek částku 73 Kč, když poplatek měl činit 2 365 Kč, přičemž uhrazeno bylo pouze 2 292 Kč (položka 2 bod 2. a 1 1b) Sazebníku soudních poplatků).