Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 143 660 Kč s úrokem z prodlení z částky 143 660 Kč ve výši 8,5 % p.a. od 4. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 7. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 254 253,64 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba].) byla dne 27. 11. 2019 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 250 000 Kč. Tuto se zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 5 317 Kč spolu s úrokem ve výši 6,9 % p.a. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 26. 11. 2021 zesplatnil. Dlužná částka pak byla představovány nesplacenou jistinou ve výši 176 352,90 Kč, poplatky ve výši 2 113 Kč, smluvní pokutou ve výši 50 965,99 Kč, úroky a úroky z prodlení.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobkyně vycházel z údajů poskytnutých žalovaným, který deklaroval měsíční příjem ve výši 20 301 Kč a další výdaje ve výši 2 707 Kč měsíčně. Ke svým osobním poměrům uvedl, že je svobodný a bydlí v pronájmu. Ohledně žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (BRKI, insolvenční rejstřík, evidence exekucí, neplatné doklady apod.). Zjištěné informace dále porovnával s veřejně dostupnými a statistickými informace o životním a existenčním minimu. Právní předchůdce žalobkyně tak došel k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, a to za situace, kdy úvěru skutečně po dlouhou dobu splácen byl.
2. Pobyt žalovaného se nepodařilo zjistit. Proto mu byl ustanoven opatrovník, který navrhl zamítnutí žalobního návrhu v celém rozsahu, popř. vyhovění žalobnímu návrhu pouze v části nesplacené jistiny, jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného s tím, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného.
3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2023 (touto byla pohledávka původním věřitelem postoupena společnosti [právnická osoba].), smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2024 (touto byla pohledávka společností [právnická osoba]. postoupena žalobkyni), seznamy postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisy ze dne 25. 8. 2023 a ze dne 17. 4. 2024.
4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
8. Návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 11. 2019 a akceptací návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] -251119-77292 ze dne 27. 11. 2019 vzal soud za prokázané, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. byla dne 27. 11. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, kterou se věřitel zavázal žalovanému poskytnout částku 250 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 6,9 % p.a. 60 měsíčními splátkami po 5 317 Kč. V rámci návrhu smlouvy žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, počet členů domácnosti 1, přičemž bydlí v pronájmu. Jako příjem u společnosti [Anonymizováno] s.r.o. žalovaný uvedl částku 20 301 Kč s tím, že dále splácí z titulu jiných závazků 2 707 Kč měsíčně.Dopisem ze dne 11. 11. 2021 sdělil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, že v důsledku dlouhodobého porušování smluvních ujednání prohlašuje úvěr za splatný ke dni 26. 11. 2021. Zároveň žalovaného vyzval k úhradě celkového dluhu ve výši 182 383,67 Kč do 7 dnů od data splatnosti.Čerpání úvěru ve výši 250 000 Kč dne 27. 11. 2019, rozsah splácení úvěru a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisy z úvěrového účtu č. [hodnota].
9. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze formulář s údaji zjištěnými od žalovaného. Nepředložila však žádné důkazy ohledně konkrétních měsíčních příjmů a výdajů žalovaného (např. pracovní smlouvu, výplatní lístky, nájemní smlouvu, SIPO apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. To, že úvěr byl po nějakou dobu splácen nelze bez dalšího považovat za ověření toho, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, když není zřejmé, zda úvěr nebyl splácen např. z jiného úvěru, jinou osobou apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 143 660 Kč (poskytnutých 250 000 Kč mínus splacených 106 340 Kč). Zároveň byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, do kterého měl žalovaný dluh uhradit dle listiny nazvané Prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).
10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci neúspěch cca do jedné poloviny vzhledem k uplatněnému nároku. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.