Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 644 Kč s úrokem z prodlení z částky 26 644 Kč ve výši 12 % p.a. od 4. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 11. 7. 2025 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 51 184 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že mezi účastníky byla dne 10. 11. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 54 540 Kč sestávající z jistiny 30 000 Kč a souhrnného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 24 540 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Výše zápůjční úrokové sazby činila 70,89 % p.a. Na dluh žalovaný uhradil pouze 3 356 Kč. Úvěr byl poskytnut až po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet.K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru vycházela z informací zjištěných od žalovaného, byla provedena jeho lustrace v dostupných databázích (Centrální evidence exekucí, ISIR), přičemž byla provedena i kontrola platební historie žalovaného u žalobkyně.
2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 25. 9. 2025, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 15. 9. 2025).
3. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že žalovanému byly žalobkyní poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto splatit s úrokem ve výši 5 940 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Výše zápůjční úrokové sazby činila 70,89 %.Přehledem plateb ke smlouvě žalobkyně prokázala, že žalovaný na dluh uhradil celkem částku 3 356 Kč.Dle evidenční karty klienta byl žalovaný v době poskytnutí úvěru svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlel v nájmu, byl zaměstnán jako skladník ve společnosti [právnická osoba], kde dosahoval čistého měsíčního příjmu 25 349 Kč. Jako výdaje na bydlení byla uvedena částka 4 872 Kč, životní minimum 4 860 Kč a splátky exekucí 600 Kč. Mzda měla být ověřena pracovní smlouvou a výplatními páskami za srpen a září 2023.Z výplatních lístků soud zjistil, že v srpnu 2023 žalovaný dosáhl z pracovního poměru příjmu 26 307 Kč čistého a v září 2023 z pracovního poměru příjmu 24 390 Kč čistého.
10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze výplatní lístky dokládající jeho příjem z pracovního poměru, nepřeložila však žádné důkazy týkající se jeho výdajů. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje a majetkové poměry žalovaného nebyly nijak zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 26 644 Kč (poskytnutých 30 000 Kč mínus splacených 3 356 Kč). Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to ode dne 4. 1. 2025, tj. ode dne následujícího po účastníky sjednaném termínu splatnosti dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch.