Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 562,86 Kč s úrokem z prodlení z částky 46 562,86 Kč ve výši 15 % p.a. od 27. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 4 113 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 5. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 54 776,89 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovanou a jejím právním předchůdcem ([právnická osoba].) byla dne 27. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru (č. úvěrového účtu [č. účtu]). Na základě této se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše 50 000 Kč s úrokem ve výši 16,9 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splácením svých závazků, byla pohledávka ke dni 26. 4. 2023 zesplatněna. Dlužná částka pak sestávala z jistiny ve výši 46 562,86 Kč, řádného úroku kapitalizovaného ke dni 31. 7. 2023 ve výši 4 435,60 Kč, zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 31. 7. 2023 ve výši 1 978,43 Kč a poplatků spojených s vedením a správou úvěrového účtu ve výši 1 800 Kč.K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované byla ověřena potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu (včetně výplatních pásek), dále bylo dotazem do CCB a vlastních systémů zjištěno, že žalovaná měla v době úvěrové žádosti spotřební úvěr u [právnická osoba]., se splátkou 7 649 Kč měsíčně (úvěrový limit 600 000 Kč) a úvěr mimo [právnická osoba]., se splátkou 1 400 Kč měsíčně (úvěrový limit 50 000 Kč). Ačkoli žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výdaje v částce 0 Kč, banka tyto stanovila na částku 6 740 Kč. Příjem žalované pak byl vyhodnocen jako dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.
2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 2. 12. 2024, když žalované byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 21. 11. 2024).
3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 2023 a seznamem postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 18. 8. 2023.
4. Smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou dne 27. 1. 2019 mezi [právnická osoba]., jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou vzal soud za prokázané, že touto se věřitel zavázal poskytnout žalované částku do úvěrového limitu ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 500 Kč; sjednaný úrok činil 16,9 % p.a.Poskytnutí úvěru dne 27. 1. 2019 ve výši 50 000 Kč, způsob splácení a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z úvěrového účtu.Dopisem ze dne 26. 4. 2023 došlo k tomuto datu k zesplatnění dluhu, který činil částku 51 052 Kč.
5. Výplatními páskami vzal soud za prokázané, že čistý měsíční příjem žalované činil v srpnu 2018 31 167 Kč, v září 2018 28 151 Kč a v říjnu 2018 30 161 Kč s tím, že dle potvrzení o výši pracovního příjmu zaměstnance vystaveného společnosti [právnická osoba] dne 15. 11. 2018 byla žalovaná zaměstnaná jako recepční s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši 29 864 Kč.V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta [právnická osoba]., konstatovala, že k datu 27. 1. 2019 splácela žalovaná spotřební úvěr u [právnická osoba]., splátkou 7 649 Kč měsíčně (úvěrový limit 600 000 Kč) a úvěr mimo [právnická osoba]., splátkou 1 400 Kč měsíčně (úvěrový limit 50 000 Kč).
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také „o.z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V souladu s rozsudkem Soudního dvora (druhého senátu) sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020 je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele, a přihlédnout k neplatnosti smlouvy i v případě, že spotřebitel neplatnost sám nenamítne.
11. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně vyhověla výzvě soudu a popsala a doložila svůj postup při ověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Žalobkyně si vyžádala potvrzení zaměstnavatele o výši průměrného měsíčního příjmu žalované, včetně výplatních pásek, ověřila její úvěrové zatížení lustrací v CCB. Dále žalobkyně ověřila, že žalovaná nemá záznam v insolvenčním rejstříku, výdaje a životní náklady žalované určila interním ekonomickým modelem na částku 6 740 Kč včetně nákladů na bydlení a dosavadní splátky úvěrů zjistila ve výši 9 049 Kč. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018[Anonymizováno] ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že výdaje žalované nebyly řádně zjištěny ani ověřeny, když nebyla předložena např. nájemní smlouva, SIPO, výdaje za telefon, případné vyživovací povinnosti apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 46 562,86 Kč. Zároveň byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni zesplatnění dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II).
12. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 935 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 378 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 4 113 Kč.