Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 15 % p.a. od 25. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 469,38 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokátky , Jméno advokátky
Odůvodnění
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky celkem ve výši 35 876,16 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně je osobou oprávněnou poskytovat spotřebitelské úvěry na základě zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Veškerá smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku podle § 562 o.z. Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně www.[Anonymizováno].cz. Při registraci uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Žalovaný žalobkyni k prokázání totožnosti předložil elektronickou cestou kopii svého dokladu totožnosti a výpis ze svého účtu. Na základě úspěšné registrace byla žalovanému v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce přístupná žalovanému na shora uvedených internetových stránkách žalobkyně a byly mu přiděleny přístupové údaje do systému. Žalovaný následně prostřednictvím své klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru za podmínek uvedených v níže uvedené Smlouvě o úvěru. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost (§ 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb.) žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB (European [právnická osoba]) nebo CRIF provozovaného společností Czech [právnická osoba]. Z doložených listin vyplynula dostatečná výše čistých příjmů žalovaného ke splacení úvěru. Následně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 26. 9. 2023 Smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen také jako „Smlouva o úvěru“ nebo „Smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly Úvěrové podmínky (dále jen „Úvěrové podmínky“). Smlouva byla uzavřena postupem podle čl. 3. Úvěrových podmínek prostřednictvím klientské sekce tak, že žalovaný odsouhlasil její znění. Smlouva byla následně uložena v klientské sekci žalovaného. Podle čl. 2.1. Smlouvy o úvěru žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovaným jako úvěrovaným poskytnutí úvěru v částce 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí jednorázově nejpozději do 24. 10. 2023 společně s úrokem a poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 5 876,16 Kč (dále jen „poplatek“). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 26. 9. 2023 převodem na účet č. [č. účtu]. Žalovaný tak měl žalobkyni v případě dodržení data splatnosti do data splatnosti zaplatit celkem 25 876,16 Kč. Žalovaný žalobkyni úvěr ani poplatek ve sjednané době splatnosti neuhradil. Žalobkyni vznikl v důsledku prodlení žalovaného kromě nároku na vrácení jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od 25. 10. 2023 do zaplacení. Podle čl. 4.4.3. Smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 25. 10. 2023 do 7. 3. 2025 v celkové výši 10 000 Kč. Žalobkyně nárokuje smluvní pokutu v souladu s § 122 odst. 3 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vždy pouze do výše 50 % jistiny. Žalovaný žalobkyni na předmětnou úvěrovou smlouvu ničeho neplnil, a to ani přes odeslanou předžalobní upomínku.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, který deklaroval čistý měsíční příjem 58 032 Kč s tím, že v domácnosti mají příjem dvě osoby a v této žije jedno dítě ve věku do šesti let. Jako výdaje byla uvedena částka 2 000 kč na bydlení a 2 000 Kč na telefon, jízdenky apod.; měsíční splátka úvěru činila 18 000 Kč. Žalobkyně tak došla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet.
2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému do datové schránky doručeny dne 24. 4. 2025).
3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 9. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnou žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, splatný do 28 dnů ode dne odeslání finančních prostředků na účet žalovaného č. [č. účtu], když ke sjednání úvěru došlo prostřednictvím webové stránky , poplatek za poskytnutí výše uvedené finanční částky byl dohodnut ve výši 5 323,83 Kč. V článku 4.4.3 smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou dluhu, je žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení, a to do zaplacení.Z Povrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 26. 9. 2023 byla na účet žalovaného č. [č. účtu] převedena částka 20 000 Kč, a to z účtu společnosti [Jméno žalobkyně]. pod variabilním symbolem [var. symbol].
4. Dle registru platebních informací měl žalovaný ke dni 26. 9. 2023 otevřenou pouze jednu úvěrovou smlouvu s úvěrovým rámcem 5 790 Kč.Z výpisu z účtu žalovaného č. [č. účtu] soud zjistil, že v srpnu 2023 (tj. poslední měsíc před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru) činil příjem žalovaného částku 283 231 Kč a výdaje žalovaného částku 302 994 Kč.
5. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C-679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v [adresa] (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze formulář s údaji zjištěnými od žalovaného a výpis z účtu žalovaného, ze kterého bylo zjištěno, že v srpnu 2023, tedy poslední měsíc před poskytnutím úvěru, činily příjmy na tento účet částku 283 231 Kč a výdaje částku 302 994 Kč; účet tak v srpnu 2023 vykazoval záporný zůstatek. Žádné další důkazy ohledně konkrétních měsíčních příjmů a výdajů žalovaného (např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod.) však předloženy nebyly, přičemž deklarované výdaje (4 000 Kč měsíčně po tři osoby) se jeví jako nereálné. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 20 000 Kč. Zároveň byly žalobkyni přiznány úroky z prodlení, jejichž výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni splatnosti dluhu. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).
12. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (žalobkyně co do 56 % a žalovaný co do 44%) Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak byla žalobkyně úspěšná co do 12 %. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 794 Kč, odměnou advokáta za 1,5 úkonu právní pomoci po 500 Kč a jeden úkon právní pomoci po 700 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 367,50 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 3 911,50 Kč, ze které 12 % přestavuje 469,38 Kč.