Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 926 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokáta , Jméno advokáta
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 10. 3. 2026 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 14 726 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dluhu z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 20. 9. 2025. Návrh odůvodnila tím, že jako věřitel poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit 24 měsíčními splátkami (spolu s úrokem ve výši RPSN 49,2 % p.a.) dle splátkového kalendáře. Ačkoli žalovaný úvěr čerpal, na tento ničeho neuhradil. Proto žalobkyně úvěr ke dni 9. 1. 2026 zesplatnila. Dlužná částka pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroku ve výši 1 470 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS (nenalezen žádný závazek po splatnosti), NRKI (měsíční splátka věřitelům 8 599 Kč), CRIBIS (s výsledkem bez exekuce) a ISIR (v registru nenalezen). Dle úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací měl žalovaný k datu uzavření smlouvy devět registrovaných úvěrů. Po provedení výpočtu MLS klienta a MLS domácnosti žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet.
2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 30. 4. 2026, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 20. 4. 2026).
3. Smlouvou o hotovostním úvěru a smlouvou o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 9. 2025 bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému (převodem na běžný účet č. [č. účtu]) poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Tento se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve 24 měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře. Dále byla sjednána služba: bezpečná splátka za 99 Kč měsíčně. Pro případ prodlení se zaplacením splátky byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 500 Kč a náklady spojené s upomínám ve výši 300 Kč. V rámci smlouvy žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, žije v podnájmu, dosahuje čistého měsíčního příjmu 28 000 Kč + další příjem do domácnosti ve výši 26 000 Kč (bez uvedení zdroje). Žádné další splátky jiným společnostem uvedeny nebyly. Dopisem ze dne 9. 1. 2026 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru ve výši 14 726 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy.Poskytnutí úvěru, splácení a konečnou výši dluhu žalobkyně doložila výpisem z úvěrového účtu.
4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Dle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.8. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze z části.Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze kartu klienta a úvěrovou zprávu. Z těchto bylo ověřeno devět stávajících závazků žalovaného. Konkrétní příjmy a výdaje žalovaného (např. mzda, nájem, inkaso, telefony apod.) pak zjišťovány a ověřovány vůbec nebyly. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy a výdaje žalovaného (mzda, nájem, inkaso, telefon apod.) za situace, kdy byly zjištěny další existující úvěry, nebyly nikterak blíže zjišťovány a zejména ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 10 000 Kč. Ve zbytku potom soud žalobní návrh zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 14 726 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 10 000 Kč. Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci (68 % žalobkyně mínus 32 % žalovaný) měla žalobkyně úspěch co do 36 %. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 000 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 400 Kč (§ 14b odst. 1. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 273 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 2 573 Kč, ze kterých 36 % činí částku 926 Kč.