Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 171,68 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Ve zbývající části se žalobní návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyni se vrací z účtu Okresního soudu v Pardubicích část soudního poplatku zaplaceného na účet Okresního soudu v Pardubicích v částce 235 Kč.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 583,44 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) byla dne 25. 10. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 26 910,57 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal hradit ve prospěch žalobkyně minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Protože žalovaný své závazky ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyně úvěr ke dni 28. 10. 2025 zesplatnila. Dlužná částka pak sestávala z jistiny ve výši 24 000 Kč, poplatku ve výši 900 Kč, úroků a úroků z prodlení. Po dobu trvání smluvního vztahu žalovaný uhradil celkem částku 9 738,89 Kč.K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že při posouzení úvěruschopnosti vzala v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů, dále zkontrolovala bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného dle výpisu z bankovního účtu či zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Z uvedených poznatků bylo zjištěno, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr hradit.
2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 4. 5. 2026, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 21. 4. 2026).
3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2025 a seznamem postupovaných pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 28. 11. 2025.
4. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněném z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřenou dne 25. 10. 2024 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vzal soud za prokázané, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal hradit minimální měsíční platby vždy do každého 28. dne v měsíci a roční úrok ve výši 48 %.Dle potvrzení o provedení transakce bylo žalovanému vyplaceno celkem 26 910,57 Kč, a to v období od 25. 10. 2024 do 3. 6. 2025 převodem na účet žalovaného.Dle tabulky umoření žalovaný na dluh uhradil celkem 9 738,89 Kč.
9. Shora uvedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné listiny, ze kterých by byly zřejmé skutečné měsíční příjmy a výdaje žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru (např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod.). Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny, když nebyla předložena např. pracovní smlouva, výplatní lístky, nájemní smlouva, SIPO apod. Soud tedy uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částka 17 171,68 Kč (poskytnutých 26 910,57 Kč mínus splacených 9 738,89 Kč. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).
10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když (s přihlédnutím k požadovanému příslušenství pohledávky) měl každý z účastníků ve věci pouze částečný úspěch.
11. Žalobkyni byla zároveň vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 235 Kč, když poplatek měl činit 1 245 Kč a žalobkyni byl tento chybně vyměřen ve výši 1480 Kč (§ 10 odst. 2 z.č. 549/1991 Sb.).