18 C 136/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 10. 4. 2025 zaplacení celkem částky 28 383,32 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 15. 9. 2021 s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], a.s. smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Podle ní poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 37 130 Kč, který představuje kapitalizovaný úrok ve výši 33 308 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,39 % p.a., a poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, a to formou 18měsíčních splátek po 4 285 Kč, přičemž úvěr měl být splacen 20. 3. 2023. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas, uhradila pouze částku 31 425 Kč. Od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila žalovaná částku 31 425 Kč, po postoupení pohledávky do dne sepisu žaloby uhradila žalovaná 27 000 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: jistiny ve výši 28 383,32 Kč úroku ve výši 5 002,19 Kč úroku z prodlení ve výši 3 507,84 Kč úroku z úvěru ve výši 21,39 % p.a. z dlužné jistiny ve výši 28 383,32 Kč od 5. 7. 2024 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z dlužné jistiny ve výši 28 383,32 Kč od 5. 7. 2024 do zaplaceníPřes upomínky žalovaná žalobkyni spornou částku doposud dluží.K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr dle § 84–89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty a dospěl k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostatečná. Žalovaná uvedla, že je zaměstnaná na částečný úvazek, její příjem je 32 248 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Tyto skutečnosti byly ověřeny z pracovní smlouvy, z výplatních pásek za červen a červenec 2021, dále bylo nahlédnuto do veřejných registrů, zjištěno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 došlo s účinností k 27. 9. 2023 k postoupení pohledávek na žalobkyni.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaná se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

5. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repro sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 15. 9. 2021, Smluvními podmínkami Smlouvy, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 15. 9. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 4 285 Kč, první splátka byla splatná 5. kalendářního dne od uzavření smlouvy, tedy celkem částku 74 808 Kč, která je tvořena úvěrem v částce 40 000 Kč, úrokem ve výši 33 308 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč. Smlouva obsahuje i úrokovou sazbu, a to ve výši 88 % p.a. a je pevná po celou dobu trvání smlouvy, RPSN byla ve výši 14 137 %. Smluvní podmínky obsahují i ujednání o smluvní pokutě (čl. 6.1.), a to ve výši 0,1 % denně z příslušné dlužné částky, pokud není splátka hrazena řádně a včas. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela, byla vyzvána k splacení celé pohledávky. Na pohledávku uhradila částku 31 425 Kč do postoupení pohledávky a 27 000 Kč od postoupení pohledávky do sepisu žaloby.

14. Z žádosti o úvěr ze dne 15. 9. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, pracuje na částečný úvazek, uvedla adresu zaměstnavatele, její příjem činí 15 248 Kč, další příjem domácnosti činí 17 000 Kč, bydlí v nájmu, úvěr žádá na refinancování, má interní splátku u poskytovatele úvěru ve výši 2 380 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 3 000 Kč. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvu a výplatní pásky z června a července 2021.

15. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

16. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo v každém jednotlivém případě k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako bankovní poskytovatel úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

18. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018)i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

20. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

21. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila jen žádost o úvěr. Již z této žádosti je zřejmé, že žalovaná měla uvést, že je svobodná, uvedla, že žije v nájmu, její výdaje za bydlení však nebyly nijak ověřeny ani předložením smluv ohledně dodávek energií apod. Nebylo zjišťováno, co je zdrojem dalších příjmů domácnosti ve výši 17 000 Kč. Úvěr byl žádán na refinancování stávajícího úvěru, nebylo však tvrzeno ani prokazováno, jaká byla její platební morálka u refinancovaného úvěru, bylo tedy na místě, aby právní předchůdce žalobkyně dále prováděl potřebné zkoumání úvěruschopnosti žalované, které by vedlo k řádnému posouzení její schopnosti úvěr splatit. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdce ověřoval či vyžadoval doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalované, na tyto skutečnosti rezignoval, spokojil se s nedostatečným tvrzením žalované. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

22. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právního předchůdce obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Žalované byla poskytnuta částka 40 000 Kč a žalovaná do současné doby uhradila částku 58 425 Kč, tedy více, než by bylo její povinností, a proto soud žalobu zcela zamítl. (výrok I.).

23. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly, jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.