18 C 231/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 16. 7. 2025 zaplacení celkem částky 14 041,80 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 16. 2. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“) prostřednictvím webové stránky [Anonymizováno]. Podle ní poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, poplatkem za volitelnou službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč, poplatkem za volitelnou službu „SMS servis“ ve výši 35 Kč a to do 17. 3. 2024. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, neuhradil žádnou částku, pro případ prodlení se zavázal uhradit smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dní prodlení, což za dobu od 18. 3. 2024 do 15. 6. 2024 činí 4 357,80 Kč. Žalovaný tak dluží celkem 14 041,80 Kč. Pro případ, že by soud neuznal nárok z titulu smlouvy o úvěru, navrhovala žalobkyně posoudit její nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

5. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Smlouvu o úvěru ze dne 16. 2. 2024, potvrzením o provedené platbě, kopií občanského průkazu žalovaného bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 216. 2. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč, které byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně na účet [č. účtu]. Žalovaný se zavázal zaplatit úvěr do 30 dnů ode dne poskytnutí finančních prostředků. Sjednal si doplňkové služby – „expresní pojednání žádosti“ za což měl hradit poplatek 199 Kč, „SMS servis“ za poplatek 35 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru činil 35 % p.m. z jistiny, úrok z prodlení byl sjednán ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Součástí smlouvy být VOP a Ceník. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, byla vyzván ke splacení celé pohledávky. Na pohledávku uhradil částku 1 062 Kč dne 3. 10. 2023.

12. Z listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti, která není nikým podepsána bylo zjištěno, že šlo zřejmě o interní dokument žalobkyně, ve které si poznamenala, že příjmy žalovaného jsou 40 000 Kč, výdaje na ubytování 4 000 Kč, splátky úvěru nejsou vyplněny, nejsou vyplněny a ni běžné výdaje. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za dobu od 14. 2. 2022 do 10. 2. 2024 soud zjistil, že 10. 2. 2024 čerpal půjčku ve výši 4 000 Kč od společnosti [právnická osoba], 8. 2. 2024 od společnosti [právnická osoba]. půjčku 10 000 Kč, 3. 2. 2024 půjčku od společnosti [právnická osoba] ve výši 4000 Kč, 29. 1. 2024 půjčku od společnosti [právnická osoba]. ve výši 2 000 Kč, dne 21. 1. 2024 půjčku od společnosti [právnická osoba] ve výši 5 000 Kč, od stejné společnosti pak dne 14. 1. 2024 půjčku ve výši 10 000 Kč a dne 13. 1. 2024 opět 10 000 Kč, dne 31. 12. 2023 půjčku ve výši 16 000 Kč. Kromě toho se na výpisu z účtu žalovaného objevují platby svědčí o tom, že žalovaný sází u společnosti [Anonymizováno], [Anonymizováno], , adresa13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:14. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nutno aplikovat vedle občanského zákoníku i zákon o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru byl povinen jednat s odbornou péčí, čestně a transparentně, nezneužít své odborné ani hospodářské postavení (§ 433 o. z.; § 75 a 76 zákona o spotřebitelském úvěru) a před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a přiměřených informací (§ 86 a 87 cit. zákona). Spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nevyplývajíli z posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet; porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitel je povinen vrátit jen poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.15. Zákon č. 257/2016 Sb. vychází ze zásady ochrany slabší strany, neboť spotřebitel je ve vztahu k poskytovateli fakticky znevýhodněn. Povinnost posoudit úvěruschopnost je proto uložena poskytovateli úvěru, od něhož se očekává profesionální, objektivní a obezřetné posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Povinnost soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru tuto povinnost splnil, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015) i Ústavního soudu ČR. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet chrání nejen spotřebitele a věřitele, ale i společnost jako celek; její opomenutí představuje zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.16. Tyto závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., což potvrzuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C679/18, podle něhož je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit z něj důsledky stanovené vnitrostátním právem.17. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet zejména z poměru mezi příjmy a výdaji spotřebitele, a to s ohledem na jeho aktuální i předvídatelnou finanční situaci. Poskytovatel úvěru nesmí vycházet pouze z nepodložených tvrzení spotřebitele a je povinen tato tvrzení ověřit (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539). Neníli ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.18. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nereagovala. Z předložených důkazů je zřejmé, se žalobkyně nijak nezabývala osobním stavem žalovaného, jeho majetkovými poměry. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala, neprováděla řádné zkoumání, které by vedlo k dostatečnému zjištění majetkových a osobních poměrů žalovaného. Již oz předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného je zřejmé, že tento během měsíce čerpal opakovaně několik zápůjček či úvěrů, což mělo žalobkyni přimět k tomu, aby se podrobně věnovala majetkovým poměrům žalovaného, neboť není vyloučeno, že by po takovémto zjištění dospěla k závěru, že s žalovaným není na místě zavřít další smlouvu o úvěru. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.19. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 7 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil (výrok I.).20. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).21. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).22. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).23. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z jistiny 9 684 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 10 355,83 Kč, celkem tedy 24 397,63 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 28,7 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.24. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.