Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 564 Kč s úrokem ve výši 27,28 % p.a. z částky 28 564 Kč od 26. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 28 564 Kč od 26. 11. 2023 do zaplacení, částku 1 913 Kč, částku 300 Kč, částku 2 994 Kč a částku 1 219 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 9. 1. 2024 zaplacení celkem částky 34 990 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel elektronickou formou dne 23. 5. 2023 s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Podle ní poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč převedla na účet žalovaného, čímž došlo k čerpání úvěru a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky společně se sjednanými úroky ve výši 27,28% p.a., celkem tedy 46 000 Kč a to formou 40 měsíčních splátek po 1 150 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, splatnost 1. splátky byla dohodnuta na 20. 6. 2023. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 3 500 Kč, proto žalobkyně v souladu se smlouvou zesplatnila úvěr ke dni 25. 11. 2023. Žalovaný je nyní v prodlení s úhradou dlužných splátek ve výši 3 450 Kč a zesplatnění jistiny ve výši 27 027 Kč, celkem tedy 30 477 Kč. Dále se domáhá zaplacení smluvního úroku, který s ohledem na zesplatnění představuje částku 1 913 Kč a dále pak požaduje sjednaný úrok z jistiny 28 564 Kč od 26. 11. 2023(tj. po zesplatnění) až do zaplacení. Dle smlouvy vzniká žalobkyni nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč za každou odeslanou upomínku, v tomto případě žalobkyně odeslala upomínky 3 a požaduje tedy částku 300 Kč. Žalovaný má dle smlouvy povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč v každém jednotlivém případě, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru a žalovaný se do prodlení dostal s úhradou 6 měsíčních splátek. Žalobkyni vznikl tak nárok na zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy, a to ve výši 2 994 Kč, tj. 6x 499 Kč. Ode dne zesplatnění pak žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1% denně ode dne zesplatnění z neuhrazeného zůstatku úvěru, což za dobu od 26. 11. 2023 do[Anonymizováno] 4. 1. 2024 představuje částku 1 219 Kč (1% denně z částky 30 477 Kč). Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K námitce žalovaného ohledně nepřiměřené výše RPSN a úroku ze smlouvy odkázala na rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Odo 234/2005, tedy že sjednaná výše úroku nepřesahuje trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, neboť v rozhodné době tato výše úroků v daném místě a čase činila pro domácnosti 23,62%p.a.
2. K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalovaný uvedl, že nemá manželku, výši svých příjmů uvedl 28 000 Kč měsíčně, a současně jsou to jediné příjmy domácnosti, bydlí ve vlastním bytě, nemá žádné úvěry a výdaje na bydlení byly uvedeny 8 700 Kč měsíčně. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že byt, ve kterém žalovaný bydlí, je v podílovém spoluvlastnictví a žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu 1/6, byla předložena výplatní páska žalovaného, dle které v měsíci březnu 2023 a dubnu 2023 měl příjem 28 217 Kč čistého. Nemá žádné vyživovací povinnosti3. Žalovaný v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu uvedl, že mu byl úvěr poskytnut, v předmětné smlouvě je však uvedeno RPSN 39,2% bez zahrnutí poplatků a tuto výši považuje za nepřiměřenou, neboť v té době bylo průměrné RPSN kolem 9,9%. Smlouvu považuje za neplatnou a souhlasil s tím, že uhradí žalobkyni jistinu, ve zbývajícím navrhoval žalobu zamítnout.4. Žalobkyně, res. její zástupce se omluvil z jednání de 2. 5. 2024, souhlasil s jednáním bez své přítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 11. 4. 2024, proto soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř.5. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 5. 2023, Formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalobkyně společnost a žalovaný uzavřeli dne 23. 5. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný čerpal bezhotovostně převodem na účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 40 pravidelných měsíčních splátkách po 1 150 Kč, první splátka byla splatná 20. 6. 2023, úrok byl sjednán ve výši 27,28% p.a. a celková cena úvěru byla tedy 46 000 Kč. Provize zprostředkovatele hrazená na pokyn žalovaného přímo zprostředkovateli byla ve výši 2 500 Kč. Žalovaný uvedl i v této smlouvě, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí ve vlastním bytě s náklady 8 700 Kč měsíčně a má příjem 28 000 Kč. Smluvní podmínky obsahují i ujednání o smluvní pokutě, a to ve výši 0,1% denně z příslušné dlužné částky, pokud není splátka hrazena řádně a včas. Potvrzením o provedené transakci bylo zjištěno, že žalobkyně odeslala na označený účet ve smlouvě částku 27 500 Kč dne 25. 5. 2023 a na účet č. [č. účtu] odeslala částku 2 500 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, jak vyplývá z přehledu splátek, uhradil celkem pouze částku 3 450 Kč., byl vyzván k splacení celé pohledávky. Dopisem ze dne 25. 11. 2023 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru.14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo v každém jednotlivém případě k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.17. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018)i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.18. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.19. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.20. Žalobkyně se k jednání soudu nedostavila, zbavila se tak možnosti, aby jí procesní soud poskytl poučení a výzvu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. směřující k tomu, by doplnila a předložila důkazy vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně soudu předložila jen vyplněný tiskopis, do kterého údaje zapsala, výpis z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví, resp. spoluvlastnictví žalovaného k bytové jednotce a 2 výplatní pásky. Nijak již nezjišťovala a neověřovala, jaká jsou skutečné výdaje žalovaného na bydlení, jaké jsou jeho běžné výdaje, např. z výpisu z běžného účtu. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala, spokojila se s nedostatečným tvrzením, že výdaje žalovaného jsou pouze na bydlení. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 24 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 27 500 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 3 500 Kč. (výrok I.).21. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).22. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).23. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).24. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 15% p.a. z jistiny 28 564 Kč a pětiletém plnění úroku z úvěru ve výši 27,28% p.a. z částky 28 564 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 21 423Kč a 38 961,30 Kč, celkem tedy 98 374 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 24,4 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.25. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.