Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Co do částky 7 775,73 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 864,73 Kč ve výši 15 % ročně od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 038,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 49 630,34 Kč, částky 264 Kč a částky 12 259,31 Kč, se návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částek shora s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] – uzavřela se žalovaným dne 18. 8. 2021 písemnou smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovanému téhož dne poskytla částku 48 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku s příslušenstvím úvěru ve výši 52 368 Kč, která představovala kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, celkem tedy 100 368 Kč, a to v 17 měsíčních splátkách po 5 904 Kč, splatnost poslední splátky byla stanovena na 18. 1. 2023. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, uhradil pouze 12 911 Kč, která odpovídá 2 řádně uhrazeným splátkám. Jednotlivé úhrady splátek byly původním věřitelem alokovány poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenstvím pohledávky. Na jistinu úvěru tak byla alokována částka 5 135,27 Kč a na příslušenství 7 775,73 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 87 457 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny 42 864,73 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky 44 592,77 Kč. V souladu s tím vznikl žalobkyni i nárok na úrok z prodlení z neuhrazené jistiny, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou od 19. 1. 2023 do 31. 10. 2023 a náklady spojené s vymáháním dluhu. Žalovaný tak dluží nesplacenou jistinu 42 864,73 Kč, nesplacený smluvní úrok 4 410,64 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 27 273,50 Kč, nesplacený náklad na vyhodnocení úvěru 4 437,56 Kč, nesplacený inkasní poplatek 8 470,59 Kč, sankční poplatek 3 000 Kč, náklady na vymáhání pohledávky 500 Kč, úrok za poskytnutí finančních prostředků 8 694,21 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 7 971 Kč a smluvní pokutu 22 500 Kč. Žalobkyně však neuplatňuje sankční poplatky, náklady na vymáhání pohledávky, část smluvní pokuty i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Domáhá se tedy zaplacení nesplacené jistiny 42 864,73 Kč, nesplaceného smluvní úroku 4 410,64 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 27 273,50 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 4 437,56 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 8 470,59 Kč, úroku za poskytnutí finančních prostředků 5 038,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 5 038,07 Kč, nákladů na vymáhání 264 Kč a smluvní pokuty 12 259,31 Kč. Před poskytnutím úvěru věřitel posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Vycházel z informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr týkajících se informací o jeho osobě, finanční situaci, zaměstnání, ostatních finančních vztazích, měsíčních příjmů a výdajů, žalovaný předložil k posouzení své bonity a úvěruschopnosti též listiny a doklady na žádosti uvedené. S ohledem na výši příjmů a požadovaného úvěru věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta.
2. Aktivní legitimaci ve sporu prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek dne 6. 12. 2023, kdy byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 1. 2024.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ta mu byla s výzvou níže doručena postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. dne 12. 9. 2024 na adresu jeho trvalého bydliště. Žalovaný zůstal po celé řízení pasivní.
4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.
5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Dle § 588 věta prvá o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Dle § 2993 věty prvé o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti.15. Žádostí o úvěr z 18. 8. 2021, smlouvou o úvěru č. [hodnota] ze dne 18. 8. 2021 vč. přílohy 1 – předpis splátek, přehledem úvěrujícího pro posouzení úvěruschopnosti, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vč. přílohy 1 – předpis splátek, bylo prokázáno, že se právní předchůdce žalobkyně poté, kdy bylo provedeno přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zavázal poskytnout tomuto úvěr ve výši 48 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit i s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 32 160 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 5 029 Kč, za inkaso plateb v hotovosti 9 600 Kč a úrok 5 579 Kč v 17 měsíčních splátkách po 5 904 Kč. Žalovaný svým podpisem na smlouvě stvrdil převzetí částky 48 000 Kč od právního předchůdce žalobkyně, a to v hotovosti. Ve smlouvě byla ujednána i smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky za každý den prodlení se splátkou. Žalovaný v průběhu sjednávání úvěru uvedl do žádosti svůj měsíční příjem 21 079 Kč, náklady na bydlení a energie 3 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní výdaje 3 860 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 3 984 Kč s tím, že bydlí v nájmu, nemá žádné děti, je svobodný. Jeho totožnost byla ověřena z jeho občanského průkazu. Z dokladů prokazující úvěruschopnost žalovaného měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici pracovní smlouvu a její změnu z 19. 10. 2026, respektive 27. 9. 2027, výplatní pásky žalovaného za 5-7/2021, z čehož bylo zjištěno, že žalovaný od 19. 10. 2006 pracoval ve společnosti Kiekert-[právnická osoba]., a jeho průměrný měsíční příjem za uvedené tři měsíce činil 21 079,30 Kč. Adresu dle výběru (pro doručování) uvedl [adresa].16. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy, na základě které žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 48 000 Kč, které se zavázal splácet se sjednaným poplatkem a kapitalizovaným úrokem v 17 pravidelných měsíčních splátkách po 5 904 Kč. Žalovaný uhradil, dle tvrzení žalobkyně, na splátkách pouze 12 911 Kč, což nebylo sporováno. Žalobkyně nabyla pohledávku postoupením, což bylo prokázáno oznámením o postoupením pohledávek, příslušnou smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek.17. Z výzvy zástupce žalobkyně z 4. 3. 2024 a z 9. 4. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl na adresu na Slovensku i v Přelouči vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním na možné soudní řízení.18. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.19. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.20. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.21. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.22. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Pouze tvrzené výdaje žalovaného ve výši 3 000 Kč na bydlení a energie v nájemním bytě a 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní výdaje, splátky dosavadních půjček 3 984 Kč bez jejich doložení je nedostatečné. Doložena byla pouze jeho pracovní smlouva a výplatnice, tedy příjem žalovaného za tři měsíce, který činil v průměru 21 079,30 Kč. Tvrzené výdaje žalovaného se bez dalšího jeví podhodnocené.23. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.24. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy žalovanému částku 48 000 Kč, na kterou jím bylo uhrazeno toliko 12 911 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 35 089 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 o.z.).25. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 7 775,73 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 864,73 Kč ve výši 15 % ročně od 7. 12. 2023 do zaplacení, co do kapitalizovaného úrokem z prodlení ve výši 5 038,07 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 49 630,34 Kč a co do částky 264 Kč a 12 259,31 Kč soud žalobu zamítl. Žalobkyně má nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).26. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků z prodlení a úroků i smluvní pokuty) a měl tak právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.27. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek.