20 C 130/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 22 218,89 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 13. 9. 2022 rámcovou smlouvu č. [hodnota], podle níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 15. 3. 2023 byl uzavřen dodatek č. [hodnota] k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, který byl pod č. [IBAN] žalobkyní schválen a 17. 3. 2023 vyplacen na běžný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal měsíčně hradit konstantní splátku 830 Kč skládající se ze splátky jistiny a úroku 17,9 ročně, a to vždy ke 13. dni v měsíci počínaje dnem 13. 4. 2023, předpokládané datum splacení celého úvěru tak bylo stanoveno na 13. 8. 2027. Uhrazeny ze strany žalovaného byly splátky od 12. 4. 2023 do 24. 9. 2024. Počínaje splátkou ke dni 24. 10. 2024 nebyly splátky uhrazeny. Dne 27. 12. 2024 proto došlo k zesplatnění úvěru a dlužná částka tehdy činila 22 086,89 Kč na jistině a nesplaceném smluvním úroku 1 009,72 Kč. Kromě těchto částek požadovala žalobkyně po žalovaném také smluvní úrok 17,9 % ročně od 27. 12. 2024 z dlužné jistiny do 22. 1. 2025, úrok 12,75 % ročně z téže částky od 6. 1. 2025 do zaplacení a úrok 12,75 % ročně z téže částky od 23. 1. 2025 do zaplacení a dále 132 Kč, které tvoří nepovolený debet. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně na základě informací, které od tohoto získala, informace ověřovala z předložených dokladů, vycházela také z bankovního i nebankovního registru klientských informací.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výši svého průměrného čistého příjmu 20 000 Kč. Ty byly ověřeny výpisy z jeho účtu za období 15. 12. 2022 – 15. 3. 2023 vedeného u [právnická osoba]., žalobkyně vycházela z výdajů žalovaného na bydlení v nájmu 6 000 Kč, za léky, jídlo, dopravu 4 000 Kč a na splátky všech členů domácnosti 5 000 Kč. Žalobkyně také vycházela z toho, že žalovaný byl svobodný, měl jednu vyživovací povinnost, příjem ostatních členů domácnosti činil 13 000 Kč. Výdaje na domácnost dle expertní analýzy tvořily 11 560 Kč, výdaje žalovaného dle expertní analýzy 4 470 Kč a výdaje na jednu vyživovanou osobu 3 050 Kč. Žalobkyně si ověřila, že žalovaný je klient s aktivními produkty. Žalobkyně tak neměla pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Dále zjistila, že žalovaný má i jiné nesplátkové a kreditní karty. Na úvěr shora žalovaný uhradil celkem 15 065 Kč, z čehož na jistinu bylo započteno 7 913,11 Kč a 7 151,89 Kč na sjednaný úrok, na pojistném žalovaný uhradil 1 271 Kč. V průběhu let byly uzavírány dodatky k rámcové smlouvě, které upravovaly data pravidelných měsíčních splátek a jejich výši a délku splácení. Posledním dodatkem č. [hodnota] z 15. 4. 2025 pak byla měněna výše pravidelné splátky z 2 000 Kč na 500 Kč.

3. Soud vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně ho poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Protože ve stanovené lhůtě nesdělil jakékoli námitky proti tomuto postupu, bylo rozhodnuto ve věci bez nařízeného jednání. Žalobkyně souhlasil a rozhodnutím věci bez jednání již v žalobním návrhu.

4. Žalovaný se k žalobě vůbec nevyjádřil, ta mu byla doručena spolu s výzvou výše na adresu je trvalého bydliště dne 17. 7. 2024 postupem dle § 49 odst. 2, 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), přičemž soud se pokusil doručit příslušnou zásilku i na adresu jeho zaměstnavatele.

5. Po provedeném řízení soud žalobě vyhověl na základě následujících skutkových zjištění:

6. Rámcovou smlouvou č. [hodnota] ze dne 13. 9. 2022, obchodními podmínkami, ceníky, dokladem o načerpání úvěru, předsmluvním formuláře, bylo prokázáno, že žalovanému byl mj. aktivován běžný účet č. [č. účtu], smlouva jako taková byla uzavřena na dobu neurčitou, adresa žalovaného byla uvedena [adresa]. Na základě dodatku č. [hodnota] k rámcové smlouvě z 15. 3. 2023 výše došlo k poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet po 830 Kč měsíčně vždy ke 13. dni každého měsíce od 14. dne následujícím po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru, úroková sazba byla sjednána na 17,90 % ročně, měsíční pojistné činilo 73 Kč. Adresa žalovaného zůstala nezměněna. Na základě dodatku č. [hodnota] pak soud zjistil, že pravidelná splátka úvěru v mezidobí navýšená na 2 000 Kč byla od 16. 4. 2024 snížena na 500 Kč a doba splácené byla prodloužena na 91 měsíců.

7. Z přehledu plateb a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ([IBAN]) ve výši 30 000 Kč, uhradil pouze 15 065 Kč v období 12. 4. 2023 – 24. 9. 2024. Dne 27. 12. 2024 došlo k zesplatnění úvěru, na jistině dle žalobkyně žalovaný dlužil 21 564,88 Kč, na úrocích 31,73 Kč, celkem tedy 21 596,61 Kč.

8. Výpisem z běžného účtu žalovaného vedeného žalobkyní soud zjistil, že žalovaný se dnem 6. 12. 2024 dostal na tomto účtu č. [č. účtu] do záporných čísel a dluží tak žalobkyni 132 Kč.

9. Výpisem z účtu žalovaného zřízeného u [právnická osoba]. za období 15. 12. 2022 – 15. 3. 2023 bylo prokázáno, že konečný zůstatek činil 2 025,92 Kč, od společnosti [Jméno žalovaného] s.r.o. obdržel 11. 1. 2023 částku 1 915 Kč, 12. 1. 2023 částku 22 000 Kč, která odpovídá uváděné mzdě, 30. 1. 2023 částku 1 500 Kč, 7. 2. 2023 částku 1 892 Kč, 15. 2. 203 částku 23 500 Kč, , 27. 2. 2023 částku 4 300 Kč, 12. 1. 2023 uhradil nájemné 22 000 Kč, 15. 2. 2023 uhradil nájemné 23 500 Kč, 30. 1. 2023 doplatek nájemného za leden 1 500 Kč, vynakládal zhruba stokorunové až tisícikorunové částky v obchodních řetězcích, kde lze zakoupit kromě potravin i jiné spotřební zboží (drogerii, oblečení apod., Kaufland, Tesco, Albert, Globus), činil platby (nákupy) platil v DELIKOMAT CZ, čerpacích stanicích apod., z účtu uvedeného se jménem žalované pak na uvedený účet byly zasílány tisícikorunové platby. Prostřednictvím tohoto účtu byly činěny i jiné platby, které nelze nijak definovat, není zřejmé, čeho se týkaly.

10. Z výzvy z 27. 12. 2024 odeslané dle podacího archu následující den soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení úvěru shora, když požadovala úhradu 23 096,61 Kč, a dále pak i dluh na běžném účtu ve výši 132 Kč s tím, že nebude-li celkový částka 23 228,61 Kč uhrazena do 5. 1. 2025, bude podána žaloba. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě, tj. [adresa].

11. Z přehledu označeného jako „aplikační data“ soud zjistil, že žalovaný uváděl žalobkyni, že je ženatý, žije v nájmu, má jednu vyživovací povinnosti, má základní vzdělání, hradí na bydlení 6 000 Kč, na jídlo, léky a dopravy vynakládá 4 000 Kč a na splátky všech členů 5 000 Kč. Jeho příjem měl činit 20 000 Kč, a to z jeho podnikání.

12. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný v době uzavírání měl splácet měsíčně 2 936 Kč na úvěr poskytnutý mu v rámci kreditní karty, úvěrový rámec činil 120 000 Kč a ke 12. 1. 2023 činila neuhrazená jistina 117 045 Kč, předchozí úvěry/půjčky byly splaceny, některé jeho žádosti o úvěry byly odmítnuty.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Obč.Z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1969 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

16. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Dle § 588 věta první Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému zřídila a vedla běžný účet a také mu poskytla podle rámcové smlouvy ve znění příslušných dodatků peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný čerpal a zavázal se je splácet měsíčně po 830 Kč, pojistné po 73 Kč měsíčně, později byly výše splátek i doba trvání úvěru upravovány dodatky ke smlouvě. Účastníci si sjednali úrokovou sazbu ve výši 17,90 % ročně a žalovaný se zavázala poskytnuté prostředky včetně navýšení splácet. Při zjišťování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně pouze z příjmu žalovaného kolem 22 000 Kč měsíčně, který byl i doložen, avšak nezjišťovala faktické výdaje žalovaného, které se zcela logicky mohou rozcházet s předpokládanými výdaji domácnosti dle expertní analýzy. Z výpisu z účtu žalovaného vyplynulo, že příjem žalovaného nedosahoval ve zkoumaném období ani průměrné mzdy, že tato pokryla toliko nájemné. Dále bylo zjištěno, že žalovaný dluží žalobkyni 132 Kč z titulu nepovoleného debetu.

22. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož jednou ze smluvních stran (úvěrovaný žalovaný) byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

23. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 Obč.Z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

25. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

26. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Pro účely posouzení úvěruschopnosti banka nedostatečně ověřila zejména měsíční výdaje žalovaného, v podstatě žádné nezjišťovala a vycházela pouze z doložených příjmů a výdajů dle expertní analýzy. Při zjišťování její úvěruschopnosti bylo nutné zjišťovat nejen faktické příjmy, ale i skutečné výdaje spotřebitele. Dle soudu žalobkyně neověřila úvěruschopnost žalovaného řádně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když již od počátku smluvního vztahu příjmy žalovaného k úhradě jeho životních nákladů nepostačovaly. Výdaje žalovaného nebyly ničím podloženy, ty nebyly vlastně vůbec zjišťovány, když žalobkyně dle svého tvrzení vycházela ze statistických modelů.

27. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem nejen neověřovala, ale ani nezjišťovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrových smlouvy, a to i v rozsahu kontokorentu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalovaný vyčerpal poskytnutou částku 30 000 Kč, uhradil žalobkyni na první částku pouze 16 336 Kč, tudíž mu vznikl nedoplatek ve výši 13 664 Kč a déle 132 Kč na nepovoleném debetu.

28. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]). Žaloba v části týkající se úroků z prodlení byla proto zamítnuta.

29. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

30. O nákladech řízení příslušelo rozhodnout dle § 142 odst. 2 o.s.ř.. Soud vycházel při stanovení úspěchu a neúspěchu účastníků z pětinásobku ročního plnění (ohledně příslušenství), které bylo žalobkyní požadováno, a které jí bylo nakonec přiznáno. Žalobkyně úspěšná z 19,7 % a náhrada nákladů řízení by tak měla být přiznána žalovanému v poměrné výši. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

31. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť nebyly shledány důvody pro jiný postup.