Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Co do částky 7 989 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 989 Kč od 27. 6. 2023 do zaplacení a co do částky 2 328,34 Kč se návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem ze dne 25. 6. 2024 proti žalovanému domáhala zaplacení částky shora spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že mezi účastníky došlo dne 22. 3. 2024 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota], a to distančním způsobem. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr do výše 29 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Při sjednávání smlouvy si zvolil následující služby a uvedené poplatky - „klidné spaní“ za 110 Kč, „presto“ za 990 Kč, informační sms servis za poplatek 29 Kč. Úvěr byl splatný 26. 6. 2023, žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když zjišťovala počet osob žijících ve společné domácnosti žalovaného, jejich společný příjem, výdaje, příjmy, které ověřovala, zjišťoval, zda se žalovaný nachází v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku apod., vycházela i z interní metodiky schválené ČNB a informací získaných od žalovaného, náhledem na jeho bankovní účet, výplatní pásky aj. Zjistila tak výši čistého měsíčního příjmu žalovaného 24 547 Kč, umožňující bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný vyčerpal prostřednictvím účtu: [č. účtu] dne 27. 5. 2023 2x 1 000 Kč, 30. 5. 2023 také 1 000 Kč, dne 1. 6. 2023 vyčerpal 20 000 Kč, a po 3 000 Kč pak dne 27. 5. 2023 a 9. 6. 2023. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty. Nesplacená pohledávka za žalovaným v celkové výši 36 989 Kč se skládá z jistiny 29 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 6 860 Kč, poplatku za službu „klidné spaní“ 110 Kč, poplatku za službu „presto“ 990 Kč a za službu „informační SMS servis 29 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru a žalobkyně je tak oprávněna požadovat po něm smluvním pokutu 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu, avšak požaduje smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení (27. 6. 2023 – 25. 9. 2023, tj. 2 328,34 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána 27. 11. 2024. V případě, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně úhradu v části jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
2. Usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 3. 2. 2025 vyzval soud žalovaného, aby se do 7 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno žalovanému dne 21. 3. 2025 na adresu jeho trvalého bydliště postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. Na výzvu soudu žalovaný nereagoval, k žalobě se vůbec nevyjádřil, proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a) o.s.ř. Žalobkyně svůj souhlas s tímto postupem vyjádřila již v žalobním návrhu.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ničeho nesporoval, celé řízení byl pasivní.
4. Soud měl prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním a údaji o poskytovateli úvěru, výpisem, metodikou posuzování úvěruschopnosti, autorizací ověření totožnosti, přehledem bankovních transakcí, zprávou banky, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, listinou – identifikované příjmy, všeobecnými podmínkami, sazebníkem, údaji o poskytovateli úvěru, souhlasem o zpracováním údajů, že žalobkyně uzavřela se žalovaným uvedenou smlouvu dne 27. 5. 2023, v níž se zavázala poskytnout a poskytla žalovanému úvěr až do výše 29 000 Kč. Žalovaný čerpal tento tak jak je tvrzeno. Žalovaný se zavázal jednorázově splatit úvěr do 26. 6. 2023 spolu s poplatkem 7 250 Kč, úroková sazba byla sjednána na 0 %, RPSN na 1410,33 %, celkem měl žalovaný splatit 36 554 Kč. Pro případ prodlení s úhradou – splacením úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z jistiny. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z jeho čistého (údajně ověřeného z bankovního výpisu) příjmu 24 547 Kč měsíčně, z tvrzeného čistého měsíčního příjmu spotřebitele 28 000 Kč, dále bylo vycházeno z pravidelných výdajů na půjčky 1 400 Kč, nulových výdajů na bydlení, a nezbytných výdajů 2 000 Kč. Žalovaný žil sám. Při výpočtech byla ponechána rezerva 500 Kč, minimální výdaje byly stanoveny na 6 560 Kč a počítáno tak bylo s disponibilním příjmem 17 900 Kč. Dle žalobkyně byl žalovaný úvěruschopný. Trvalé bydliště žalovaného bylo uvedeno ve smlouvě v [adresa]. Žalovaný vyčerpal z úvěru celkem 29 000 Kč.
5. Dopisem zástupce žalobce ze dne 30. 5. 2024 bylo prokázáno, že žalovaný byl na adresu [adresa] vyzván úhradě 43 241,54 Kč do tří dnů a k úhradě nákladů právního zastoupení 11 470,80 Kč do tří dnů s upozorněním, že se jedná o dlužnou částku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru z 27. 5. 2023 a upozorněním na možné soudní řízení. Dle podacího lístku tato byla žalovanému zaslána téhož dne.
6. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání finanční prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí úroky.
7. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle § 588 věta prvá Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
12. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 29 000 Kč celkem, které čerpal postupně, což bylo i nesporné. Vyčerpané prostředky se žalovaný zavázal žalobkyni splatit, neuhradil však ničeho.
13. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
14. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
17. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele a příjmy je třeba mít doložené. Nepochybně měl žalovaný tisícové náklady na bydlení a platby energií, stravu, oblečení, apod. Žalobkyně však vycházela z toho, že žalovaný má nulové náklady na bydlení, nezbytné výdaje má pouze ve výši 2 000 Kč, což se tedy soudu jeví jako značně podhodnocené resp. vysoce nepravděpodobné. Pouze tvrzení takových výdajů bez jejich doložení je nedostatečné.
18. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně fakticky žádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 29 000 Kč, na kterou nebylo uhrazeno ničeho. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 29 000 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Má tedy nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobci teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).
19. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 7 989 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 989 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení a co do částky 2 328,34 Kč představující smluvní pokutu soud žalobu zamítl (výrok II.).
20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný. Tomu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.12. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena postupem dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., s ohledem na žalobní žádání.