Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Co do částky 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení a co do částky 9 540 Kč se návrh zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] -625561/0710 pod VS [var. symbol] soudní poplatek ve výši 515 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala návrhem doručeným soudu dne 15. 8. 2025 po žalovaném zaplacení částky 42 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 ročně z této částky od 31. 7. 2024 do zaplacení a zaplacení částky 9 540 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že prostřednictvím webové stránky www.rerum.cz žalovaný učinil kroky na základě kterých dne 27. 3. 2024 a 28. 3. 2024, žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. [č. účtu], který odpovídá bankovnímu účtu, z něhož byla provedena ověřovací platba, a to pod VS [var. symbol], který odpovídá rodnému číslu žalovaného. Kromě jistiny se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni i smluvní úrok ve výši 40 % p.m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou, žalovaný byl povinen splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 26. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období, jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se se splácením dostal do prodlení, žalobkyně jej o úhradu opakovaně upomínala. Dopisem ze dne 27. 7. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru ke dni 30. 7. 2024 a byl vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se dostal do prodlení dne 31. 7. 2024. Žalobkyně požadovala uhrazení celkové pohledávky 42 000 Kč, která sestávala z jistiny 30 000 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 000 Kč, dále požadovala úhradu sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % p.d. z dlužné částky v prodlení za období od 31. 7. 2024 do 14. 6. 2025 (odeslání předžalobní výzvy) v kapitalizované výši 9 540 Kč. Žalovaný k ověření příjmů poskytl žalobkyni výpisy ze svého bankovního účtu, žalobkyně provedla jeho lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI a neměla tak pochybnosti ohledně úvěruschopnosti žalovaného. Pokud by soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení dlužné částky není důvodný z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, nechť je nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného, na jehož účet byla dlužná částka převedena. Ke dni sepisu žaloby nebyla žalovaným – přes upomínání – žádná částka uhrazena.
2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Zástupkyně žalobkyně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v návrhu na zahájení řízení. Žalovaného soud usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 20. 10. 2025 vyzval ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného žalované předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobkyně a žalovaného. Žalobní návrh spolu s usnesením výše byly žalovanému doručeny na adresu jeho trvalého bydliště dne 10. 11. 2025 postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celé řízení zůstal pasivní.
3. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] včetně všeobecných obchodních podmínek, potvrzeními o platbě a zprávou banky, výpisy z účtu, bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr do výše 30 000 Kč, téhož dne zaslala žalovanému na účet uvedený ve smlouvě č. [č. účtu] částku 10 000 Kč, 28. 3. 2024 pak 20 000 Kč, vždy pod VS [var. symbol], což odpovídá rodnému číslu žalovaného uvedeného ve smlouvě, ve které uvedl pouze své bydliště [adresa]. Ve smlouvě byla adresa žalovaného shora, jeho telefonní číslo [tel. číslo] emailový kontakt. Smlouva byla uzavřena se sjednaným úrokem ve výši 40 % p.m. Žalovaný se zavázal splácet každý měsíc. V případě prodlení žalovaného byla žalobkyně oprávněna přistoupit k zesplatnění úvěru.
4. Ze žádosti o úvěr pak soud zjistil, že žalovaný v době uzavírání smlouvy výše měl být svobodný, bydlet v družstevním bytě, jeho příjem ze zaměstnání měl činit 62 765 Kč měsíčně a měsíční výdaje 25 000 Kč. V domácnosti žalovaného žily celkem [hodnota] osoby, které měly svůj příjem.
5. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil mimo jiné, že k 1. 2. 2024 byl počáteční zůstatek na daném účtu záporných 5 241,66 Kč a k 29. 2. 2024 konečný zůstatek záporných 5 234,40 Kč, 5. 2. 2024 žalovaný obdržel půjčku 25 000 Kč od Emma´s [právnická osoba]. [datum] půjčku 3 000 Kč od Semfina a.s., která byla splatná 25. 3. 2024, 14. 2. 2024 obdržel od Správy železnic s.o. 51 823 Kč, ve stejný den splatil úroky z úvěru společnosti [právnická osoba]. ve výši 7 900 Kč. Dne 15. 2. 2024 z účtu odešlo na splátky úvěrů 1 581,27 Kč a 2 235,23 Kč.
6. Dopisem žalobkyně ze 27. 7. 2024 zaslaným žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě bylo prokázáno, že žalovanému žalobkyně sdělila zesplatnění úvěru k uvedenému datu a žalovaný byl vyzván ke splacení 85 261 Kč nejpozději do tří dnů od doručení tohoto dopisu.
7. Předžalobní výzvou vč. podacího lístku bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného dopisem ze 14. 6. 2025 odeslaným téhož dne k úhradě dlužné částky již narostlé na 97 958,20 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 19 311 Kč s upozorněním na možné soudní řízení.
8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
10. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, pouze co do částky 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě této smlouvy žalovaný obdržel převodem na účet částku v celkové výši 30 000 Kč, a to postupně – 10 000 Kč a 20 000 Kč. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.). V případě úvěru posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr zjevně nebylo provedeno v souladu s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016. Žalobkyně měl v době uzavírání předmětné smlouvy informaci o tom, že měsíční žalovaného příjem tvoří příjem ze zaměstnání zhruba 51 823 Kč (na účet žalovaného připsáno 14. 2. 2024), další příjem zjištěn nebyl, respektive jednalo se o půjčku 25 000 Kč a 3 000 Kč, přičemž již v době uzavírání smlouvy se žalobkyní žalovaný splácel úvěry či půjčky a zůstatky na účtu byly v záporných hodnotách. Tato skutečnost nemohla vzbudit u žalobkyně úvahy o tom, že žalovaný je schopen uzavíraný úvěr řádně splácet. Žalovaný byl zvyklý si půjčovat.
15. Posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr tedy zjevně nebylo provedeno v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a důsledkem je sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů" (viz dohledový benchmark České národní banky č. 1/2014 ze dne 18. března 2014 k výkladu povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy.
16. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v [adresa] (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
17. U úvěru vzhledem k tomu, že na základě neplatného právního úkonu poskytnuto plnění ze strany žalobkyně žalovanému ve výši 30 000 Kč, přichází pouze nárok žalobkyně na vydání bezdůvodné obohacení ve výši právě jen 30 000 Kč, když žalovaný na úvěr ničeho neuhradil, což nebylo sporováno. Žalovaný neprokázal, že by bezdůvodné obohacení vydal, soud proto musel žalobě co do částky uvedené ve výroku I. vyhovět a ve zbytku ze shora uvedených důvodu žalobu zamítnout (výrok II.).
18. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).
19. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť nebyly shledány důvody pro jiný postup.
20. O nákladech řízení příslušelo rozhodnout podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný. Ten byl, vycházeno mj. z pětinásobku ročního plnění v případě úroků z prodlení, úspěšnější ve věci, a to ze 38 %. Měl by tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 %. Dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.
21. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 2 062 Kč. Jelikož elektronický platební rozkaz nebyl vydán, byla žalobkyni v souladu s položkou 2 bod 2. a položkou 1 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků uložena povinnost doplatit ještě 515 Kč.