20 C 227/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky shora spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tvrdil, že mezi účastníky došlo dne 18. 12. 2024 k uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to distančním způsobem. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr do výše 77 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelným denních splátkách, první splátka byla splatná 17. 1. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat 11. 6. 2026. Při sjednávání smlouvy si zvolil i následující služby a uvedené poplatky - „klidné spaní“ - 69,54 Kč, „presto“ 165 Kč, informační sms servis za poplatek 13,44 Kč). Žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když zjišťoval počet osob žijících ve společné domácnosti žalovaného, jejich společný příjem, výdaje, příjmy, které ověřoval, žalobce zjišťoval, zda se žalovaný nachází v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku apod., vycházel i z interní metodiky schválené ČNB a informací získaných od žalovaného, náhledem na jeho bankovní účet, výplatní pásky aj. Zjistil tak výši čistého měsíčního příjmu žalovaného 55 046 Kč, umožňující bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný vyčerpal 18. 12. 2024 částku 5 000 Kč, na jistinu nesplatil ničeho. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobce smlouvu vypověděl, o čemž žalovaného informoval emailem z 18. 4. 2025. S úhradou celého úvěru se do prodlení žalovaný dostal dne 19. 4. 2025. Nesplacená pohledávka za žalovaným se skládá z jistiny 4 999,96 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 99,50 Kč, poplatku za službu „klidné spaní“ 69,54 Kč, poplatku za službu „presto“ 165 Kč a za službu „informační SMS servis 13,44 Kč a smluvního úroku 6 374,76 Kč. Žalovaný dostal do prodlení se splacením denní splátky splatné 17. 1. 2025 a žalobce je tak oprávněn požadovat po něm smluvním pokutu 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu, avšak požaduje smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení, tj. 61,52 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána 8. 9. 2025. V případě, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadoval žalobce úhradu části jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 8. 12. 2025 vyzval soud žalovaného, aby se do 15 dnů vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně jej poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno žalovanému dne 9. 1. 2026 do vlastních rukou. Na výzvu soudu žalovaný nereagoval, k věci ani k žalobě se vůbec nevyjádřil, proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a) o.s.ř. Žalobce svůj souhlas s tímto postupem vyjádřil již v žalobním návrhu.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ničeho nesporoval, celé řízení byl pasivní.

4. Soud měl prokázáno smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], BankID výpisem, metodikou posuzování úvěruschopnosti, informacemi pro spotřebitele, předpisem denních splátek, autorizací ověření totožnosti, přehledem bankovních transakcí, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, listinou – identifikované příjmy, všeobecnými podmínkami, údaji o poskytovateli úvěru, souhlasem o zpracování údajů, že žalobce uzavřel se žalovaným uvedenou smlouvu dne 18. 12. 2024, v níž se zavázal poskytnout a poskytl žalovanému úvěr až do výše 77 000 Kč. Žalovaný čerpal tento ve výši 5 000 Kč dne 18. 12. 2024. Žalovaný se zavázal splácet úvěr tak, že splatnost první denní splátky byla k 17. 1. 2025, poslední den trvání smlouvy byl 11. 6. 2026, úroková sazba byla sjednána na 1,066 % denně. Poplatek za vyplacení tranše úvěru činil 1,99 % z čerpané částky, poplatek za „klidné spaní“, poplatek „presto“ 165 Kč a poplatek za informační servis. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z jeho ověřeného čistého příjmu 55 046 Kč měsíčně, když spotřebitel uvedl čistý příjem 35 000 Kč, z tvrzených výdajů na půjčky 5 000 Kč měsíčně, na bydlení 4 700 Kč měsíčně, dále bylo vycházeno z výdajů nezbytných 0 Kč a zbytných 2 000 Kč. Žalovaný měl žít v dané době sám. Při výpočtech byla ponechána rezerva 500 Kč, minimální výdaje byly stanoveny na 9 960 Kč a počítáno tak bylo s disponibilním příjmem 24 800 Kč. Dle žalobce byl žalovaný úvěruschopný. Trvalé bydliště žalovaného bylo uvedeno ve smlouvě v [adresa], jiná adresa kromě e-mailové uvedena nebyla.

5. Výzvou k úhradě ve formě e-mailu ze dne 18. 4. 2025 byl žalovaný na email uvedený ve smlouvě ([e-mail]) vyzván k úhradě dlužné částky 12 308,72 Kč celkem.

6. Dopisem zástupkyně žalobce ze dne 29. 8. 2025 bylo prokázáno, že žalovaný byl na adresu uvedenou ve smlouvě vyzván úhradě 12 334 Kč do tří dnů a k úhradě nákladů právního zastoupení 4 646 Kč do tří dnů s upozorněním na možné soudní řízení. Dle potvrzení tato byla žalovanému odeslána 2. 9. 2025.

7. Výpisem z běžného účtu žalovaného soud zjistil počáteční zůstatek na jednom účtu k 31. 8. 2024 a konečný zůstatek k 3. 9. 2024, který byl vždy 0 Kč, a počáteční zůstatek na spořícím účtu k 31. 3. 2024 činil 0 Kč a konečný k 17. 12. 2024 činil 700 Kč, na dalším spořícím účtu žalovaného bylo též vždy 0 Kč. Soud dále zjistil, že žalovaný kartou platil částky 100 – 200 Kč i několikrát denně u sázkových kanceláří (Fortuna, Tipsport, Betano, Chance, [právnická osoba], Bouvercasino aj.). žalovanému stokorunové částky zasílaly fyzické osoby - např. [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba] celkem 1 580 Kč, v 12/2024 [jméno FO] celkem 1 582 Kč každá), částku cca 50 000 Kč mu v několika částkách zaslal V 4/2024 [jméno FO]. Dne 12. 12. 2024 obdržel na účet žalovaný částku 3 000 Kč od ThePay, což je známý poskytovatel úvěrů a půjček.

8. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání finanční prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí úroky.

9. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle § 588 věta prvá Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.12. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč, které se zavázal splácet je spolu se sjednanými poplatky, a to v denních splátkách. Žalovaný neuhradil ničeho.13. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobce vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

14. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobce si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřil měsíční příjmy a zejména výdaje žalovaného. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele a příjmy je třeba mít doložené. Nepochybně měl žalovaný tisícové náklady na stravu, oblečení, apod., přičemž ani poměrně nízké náklady na bydlení 4 700 Kč měsíčně nebyly nijak doloženy. Pouze tvrzení bez jejich doložení je nedostatečné. Z výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaný pravidelně sázel např. v sázkových kancelářích, ač se jednorázově jednalo o poměrně nízké částky, tak ve svém měsíčním souhrnu se týkalo i o částky v řádech tisíců. Bez poskytnutí prostředků od jiných fyzických osob v tisícových částkách a od poskytovatele půjček či úvěrů by zůstatky na jeho účtu byly v záporných hodnotách. Dle soudu tak nelze považovat postup poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti žalovaného za řádný.

18. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobce žádným způsobem neověřoval výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobce vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalobce poskytl žalovanému částku 5 000 Kč, na kterou nebylo uhrazeno ničeho. Za této situace má žalobce vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru 5 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalobce má tedy nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobci teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).

19. Korespondence byla žalovanému zasílána na adresu jediné žalobci známé, která byla uvedena ve smlouvě. Pokud se žalovaný na této nezdržoval či si zásilky nepřebíral, nelze to přičítat žalobci k tíži.

20. Ve zbývajícím rozsahu včetně úroků z prodlení a smluvní pokuty soud žalobu zamítl (výrok II.).

21. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobce uhradil soudní poplatek ve výši 800 Kč. Jelikož elektronický platební rozkaz nebyl vydán, byla žalobci v souladu s položkou 2 bod 2. a položkou 1 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků uložena povinnost doplatit ještě 200 Kč.

22. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný. Tomu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku IV.14. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena jako zákonná třídenní postupem dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal důvody pro jiný postup.