20 C 241/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 14 974,96 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 18. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit sjednaný úrok, smlouvou se zavázal žalovaný hradit pravidelnou splátku úvěru ve výši 1 890 Kč skládající se ze splátky pojištění, jistiny a úroku 19,99 % ročně vždy k 15. dni v měsíci počínaje 15. 8. 2024 a dále uhradit poplatek za zprostředkování úvěru 600 Kč. Žalovaný uhradil splátky od 15. 8. 2024 do 15. 5. 2025, poté již neuhradil ničeho. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně na základě informací, které od tohoto získala, informace ověřovala, vycházela také z bankovního i nebankovního registru klientských informací. Z důvodu opakovaného prodlení s úhradou splátek žalobkyně dne 20. 8. 2022 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě, dluh činila nesplacená jistina 13 974,96 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 644,71 Kč (od 15. 5. 2025 do 19. 8. 2025) a smluvní pokuta 1 000 Kč. Od 14. 9. 2025 žalobkyně požadovala smluvní úrok 12 % ročně a dále smluvní úrok 19,99 % ročně z dlužné jistiny od 20. 8. 2025 do 13. 9. 2025, smluvní úrok 12 % ročně z dlužné jistiny od 14. 9. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 30. 8. 2025 do zaplacení.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu, je zaměstnán u [právnická osoba]. s příjmem 25 000 Kč čistého, když toto žalobkyně ověřila pomocí výpisu z účtu č. [č. účtu]. Dále žalovaný sdělil, že jeho celkové výdaje měly činit 11 000 Kč měsíčně včetně splátek jiných závazků. Žalobkyně nevycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, ale výdaje ověřila jejich porovnáním s normativními náklady na bydlení, životním minimem a výpisem z účtu, platby na další závazky žalovaného ověřovala prostřednictvím registru NRKI/BRKI, činila dotazy na insolvenční rejstřík a SOLUS. Dospěla k závěru, že po zohlednění příjmů a výdajů činí disponibilní čistý měsíční příjem žalovaného 10 078 Kč a žalovaný proto bude schopen splácet poskytnutý úvěr částkou 1 890 Kč měsíčně. Celkem na úvěr uhradil 20 389 Kč a také 600 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru.

3. Soud vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně ho poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Protože ve stanovené lhůtě nesdělil jakékoli námitky proti tomuto postupu, bylo rozhodnuto ve věci bez nařízeného jednání. Žalobkyně souhlasil a rozhodnutím věci bez jednání již v žalobním návrhu.

4. Žalovaný se k žalobě vůbec nevyjádřil, ta mu byla doručena spolu s výzvou výše do jeho datové schránky dne 18. 12. 2025. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil, po celé řízení zůstal pasivní.

5. Po provedeném řízení soud žalobě vyhověl na základě následujících skutkových zjištění:

6. Smlouvou č. [hodnota] ze dne 18. 7. 2024, potvrzením o zaslání potvrzovací SMS, úvěrovými podmínkami, předsmluvním formuláře, bylo prokázáno, že žalovanému byl poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč s roční úrokovou sazbou 19,99 %, celkem měl zaplatit 35 895,85 Kč do 15. 2. 2026, poplatek za sjednání úvěru byl sjednán na 600 Kč. Korespondenční adresa žalovaného byla uvedena ve smlouvě [adresa]. Měsíční splátka měla činit 1 890 Kč a žalovaný měl uhradit celkem [hodnota] splátek vždy k 15. dni v měsíci od 15. 8. 2024 pod VS odpovídajícím číslu smlouvy. Mezi účastníky byla ujednána i smluvní pokuta 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku nebo platby, v případě že bude dlužná částka nižší než 500 Kč, může být účtována smluvní pokuta ve výši dlužné částky. Dále bylo ujednáno, že žalobkyně je oprávněna naúčtovat náklady, které účelně vynaloží na vymáhání dluhu.

7. Ze splátkového kalendáře, potvrzení o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovanému bylo 30 000 Kč převedeno 18. 7. 2024 a že žalovaný uhradil celkem 20 389 Kč, když řádně uhradil prvních deset splátek.

8. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti a úvěrové zprávy soud zjistil, že poskytovatel úvěru vycházel z čistého příjmu žalovaného ze zaměstnání ([právnická osoba].) 25 000 Kč čistého, z jeho výdajů včetně splátek úvěrů 11 000 Kč, dále vycházel z toho, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, společnou domácnost s nikým nesdílí, v insolvenčním rejstříku je bez záznamu, nebylo zjištěno riziko exekuce, byly činěny dotazy na BRKI a NRKI, a žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr 30 000 Kč splácet po 1 890 Kč měsíčně, a to i za situace, že žalovaný splácí již dřívější své závazky v tisícových částkách.

9. Výpisem z účtu žalovaného zřízeného u [právnická osoba] za období 1. 4. 2024 – 18. 7. 2024 bylo prokázáno, že zůstatek činil 3 062 Kč, od společnosti [právnická osoba].. obdržel mzdu 25 992 Kč dne 11. 4. 2024, 31 455 Kč dne 9. 5. 2024, 26 588 Kč dne 11. 6. 2024 a 25 178 Kč dne 25 178 Kč, měsíčně hradil na účet č. [č. účtu] částku 11 000 Kč, přičemž na stejný účet uhradil v dubnu 2024 ještě 2 330 Kč, v květnu 1 300 Kč, v červnu 2024 dalších 5 000 Kč, 1 070 Kč a 2 000 Kč a v červenci 120 Kč a 65 Kč. Ze stejné účtu pak na účet žalovaného byly zaslány měsíčně stokorunové částky. Žalovaný vynakládal zhruba stokorunové až tisícikorunové částky v obchodních řetězcích, kde lze zakoupit kromě potravin i jiné spotřební zboží (drogerii, oblečení apod., Kaufland, Žabka, Penny, Billa), činil platby (nákupy) v trafikách, aj. Prostřednictvím tohoto účtu byly činěny i jiné platby, které nelze nijak definovat, není zřejmé, čeho se týkaly.

10. Z výzvy z 20. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení úvěru shora, když požadovala úhradu 15 619,67 Kč, skládající se z neuhrazené části půjčky 14 619,67 Kč a smluvní pokuty 1 000 Kč, žalovanému bylo sděleno, že pokud uvedenou částku neuhradí do 29. 8. 2025, pak bude podána žaloba. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě, tj. , adresa11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Obč.Z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.13. Podle § 1969 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.14. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Dle § 588 věta první Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.18. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.19. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému zřídila a vedla běžný účet a také mu poskytla podle rámcové smlouvy ve znění příslušných dodatků peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný čerpal a zavázal se je splácet měsíčně po 1 890 Kč. Účastníci si sjednali úrokovou sazbu ve výši 19,99 % ročně a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky včetně navýšení splácet. Při zjišťování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně pouze z příjmu žalovaného 25 000 Kč měsíčně (resp. 27 303 Kč), který byl i doložen, avšak nezjišťovala faktické výdaje žalovaného, které se zcela logicky mohou rozcházet s předpokládanými výdaji. K jeho pravidelným vyšším výdajům patřilo 11 000 Kč měsíčně bez zjištění, na co jsou tyto prostředky žalovaným vynakládány. Další výdaje v tisícových částkách žalovaný vynakládat na nákupy v obchodních řetězcích i mimo ně.20. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož jednou ze smluvních stran (úvěrovaný žalovaný) byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.21. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.22. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 Obč.Z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.23. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.24. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Pro účely posouzení úvěruschopnosti banka nedostatečně ověřila zejména měsíční výdaje žalovaného, v podstatě žádné nezjišťovala a vycházela pouze z doložených příjmů a výdajů dle expertní analýzy. Při zjišťování její úvěruschopnosti bylo nutné zjišťovat nejen faktické příjmy, ale i skutečné výdaje spotřebitele. Dle soudu žalobkyně neověřila úvěruschopnost žalovaného řádně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když již od počátku smluvního vztahu příjmy žalovaného k úhradě jeho životních nákladů nepostačovaly. Výdaje žalovaného nebyly ničím podloženy, ty nebyly vlastně vůbec zjišťovány, když žalobkyně dle svého tvrzení vycházela ze statistických modelů.25. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem nejen neověřovala, ale ani nezjišťovala výdaje žalovaného. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrových smlouvy, a to i v rozsahu kontokorentu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalovaný vyčerpal poskytnutou částku 30 000 Kč, uhradil žalobkyni pouze 20 389 Kč, tudíž mu vznikl nedoplatek ve výši 9 611 Kč.26. Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]). Žaloba v části týkající se úroků z prodlení byla proto zamítnuta.27. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).28. O nákladech řízení příslušelo rozhodnout dle § 142 odst. 2 o.s.ř.. Soud vycházel při stanovení úspěchu a neúspěchu účastníků z pětinásobku ročního plnění (ohledně příslušenství), které bylo žalobkyní požadováno, a které jí bylo nakonec přiznáno. Úspěšnější byl ve věci žalovaný a náhrada nákladů řízení by tak měla být přiznána žalovanému v poměrné výši. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť nebyly shledány důvody pro jiný postup.30. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Jelikož elektronický platební rozkaz nebyl vydán, byla žalobkyni v souladu s položkou 2 bod 2. a položkou 1 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků uložena povinnost doplatit ještě 200 Kč. Lhůta k plnění byla žalobkyni stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť nebyly shledány důvody pro jiný postup.