20 C 254/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 20 292 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 414,56 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 774,27 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 8 561,23 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 939,65 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČ [IČO], a žalovaným došlo dne 25. 10. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva 1“). Dle smluvního ujednání je nedílnou součástí této smlouvy předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok 507 Kč, za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 4 900 Kč, za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu 1 385 Kč a za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště pak 1 800 Kč. Celkovou částku ve výši 18 592 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 25. 12. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16. 1. 2024 ve výši 600 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla společností [právnická osoba]. postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k 25. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně nyní tedy požadovala dlužnou jistinu 8 561,23 Kč, dlužné úroky za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 378,42 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 850 Kč, za administrativní činnost 1 088,06 Kč, za umožnění platit splátky v hotovosti 1 414,29 Kč, smluvní pokuty 5 000 Kč, kapitalizované úroky 414,56 Kč (z dlužné jistiny za období 26. 12. 2024 – 20. 2. 2025), kapitalizované zákonné úroky z prodlení 774,27 Kč (od prodlení do 20. 2. 2025) a dále úroky 8 % z dlužné jistiny od 21. 2. 2025 do zaplacení a za stejné období a z 8 939,65 Kč (dlužná jistina + úroky za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 378,42 Kč) i zákonné úroky z prodlení.

2. Dále se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 24 788 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 595,33 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 105,47 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 9 802,30 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 131,94 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČ [IČO], a žalovaným došlo dne 17. 7. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva 2“). Dle smluvního ujednání je nedílnou součástí této smlouvy předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok 761 Kč, za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 7 350 Kč, za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu 2 077 Kč a za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště pak 2 700 Kč. Celkovou částku ve výši 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 17. 9. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 28. 2. 2024 ve výši 600 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla společností [právnická osoba]. postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k 25. 3. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně nyní tedy požadovala dlužnou jistinu 9 802,30 Kč, dlužné úroky za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 329,63 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 4 200 Kč, za administrativní činnost 1 220,35 Kč, za umožnění platit splátky v hotovosti 1 735,71 Kč, smluvní pokuty 7 500 Kč, kapitalizované úroky 595,33 Kč (z dlužné jistiny za období 18. 9. 2024 – 20. 2. 2025), kapitalizované zákonné úroky z prodlení 1 105,47 Kč (od prodlení do 20. 2. 2025) a dále úroky 8 % z dlužné jistiny od 21. 2. 2025 do zaplacení a za stejné období a z 10 131,94 Kč (dlužná jistina + úroky za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 329,63 Kč) i zákonné úroky z prodlení.

3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a ověřil je doklady vyžádanými od žalovaného a neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti jeho tvrzení. Zjistil tak měsíční příjmy (24 473 Kč – smlouva 1, 22 913 Kč – smlouva 2) a výdaje (12 347 Kč – smlouva 1, 10 355 Kč – smlouva 2) žalovaného, a to z pracovní smlouvy vč. dodatku, mzdového výměru, výplatních pásek, smlouvy o nájmu a výpisů z bankovního účtu. Žalovaný neměl vyživovací povinnost, bydlel v nájmu, byl rozvedený.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci ničeho neuvedl. Předvolání k jednání soudu mu bylo doručeno na jeho evidenční adresu postupem dle § 49 odst. 2, 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) dne 2. 2. 2026. Jelikož se k jednání nařízenému na 13. 3. 2026 bez omluvy nedostavil, soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř.

5. Smlouvou o úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 10. 2023 (smlouva 1), vč. předpisu splátek, přehledem plateb, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela uvedeného dne smlouvu výše, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit je ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 18 592 Kč, jež je tvořena poskytnutou částkou 10 000 Kč a náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 8 592 Kč. Pro případ prodlení byla mezi účastníky smlouvy ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z příslušené dlužné částky ohledně níž by žalovaný byl v prodlení, max. 500 Kč za jednotlivou splátku a také poplatky za zaslání oznámení o možném zesplatnění úvěru 1 500 Kč. Úroková sazba byla ujednána na 8 % p.a. Doručovací adresa žalovaného byla ve smlouvě uvedena [adresa], bydliště na Slovensku. Žalovaný uhradil na splátkách úvěru celkem 3 300 Kč v celkem třech splátkách.

6. Smlouvou o úvěru č. [hodnota] ze dne 17. 7. 2023 (smlouva 2), vč. předpisu splátek, přehledem plateb a žádostí o úvěr, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela uvedeného dne smlouvu výše, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit je ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 27 887 Kč, jež je tvořena poskytnutou částkou 15 000 Kč a náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 12 888 Kč. Pro případ prodlení byla mezi účastníky smlouvy ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z příslušené dlužné částky ohledně níž by žalovaný byl v prodlení, max. 500 Kč za jednotlivou splátku a také poplatky za zaslání oznámení o možném zesplatnění úvěru 1 500 Kč. Úroková sazba byla ujednána na 8 % p.a. Doručovací adresa žalovaného byla ve smlouvě uvedena [adresa], bydliště na Slovensku. Žalovaný uhradil na splátkách úvěru celkem 10 600 Kč v celkem šesti splátkách. Při uzavírání smlouvy žalovaný uvedl mj. své telefonní číslo, že je zaměstnán, jeho příjem činí měsíčně 22 913 Kč, což poskytovatel úvěru ověřil výplatními páskami a pracovní smlouvou, že jeho měsíční výdaje činí 6 100 Kč na bydlení a energie v nájmu, 4 255 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Dále uvedl, že je rozvedený a nemá vyživovací povinnost.

7. Z pracovní smlouvy, výplatních pásek a částečného výpisu z účtu soud zjistil (stejně jako poskytovatel úvěru v dané době), že žalovaný byl v době uzavírání předmětných smluv, resp. od 1. 12. 2018 zaměstnán u [právnická osoba] na dobu neurčitou s průměrným měsíčním příjmem 23 927 Kč. Ze smlouvy o nájmu bytu včetně dodatků soud zjistil, že žalovaný spolu s další osobou měl hradit měsíční nájemné celkem 12 200 Kč včetně služeb a záloh na energie a že žalovaný skutečně hradil 6 100 Kč.

8. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisy postupitele ze dne 2. 4. 2025. Ze seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že předmětné pohledávky jsou vedeny pod č. [hodnota] a 1621. K postoupení pohledávek bylo k důkazu provedeno i potvrzení o zaplacení kupní ceny, ověřovací doložky.

9. Z předžalobní výzvy z 17. 7. 2025 soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného na doručovací adresu dle smlouvy k úhradě celkové částky 49 562,42 Kč do 1. 8.. 2025 s uvedením důvodu vzniku těchto pohledávek s tím, že jinak budou pohledávky za žalovaným vymáhány soudní cestou.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření úvěrových smluv, na základě kterých žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 15 000 Kč a 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet se sjednanými poplatky a kapitalizovanými úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč a 1 328 Kč a celkem tak měl uhradit 27 888 Kč a 18 592 Kč. Žalovaný uhradil v případě smlouvy 2 10 600 Kč, v případě smlouvy 1 pouze 3 300 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávky postoupením a je tak oprávněná pohledávky za žalovaným vymáhat.

15. Uzavřené smlouvy byly posouzeny jako spotřebitelské, v nichž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření každé předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

19. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalovaného a z těch zjištěných činila nesprávné závěry. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Náklady na bydlení byly jediné fakticky ověřené výdaje. Pouze tvrzené výdaje v případě smlouvy 2 žalovaného ve výši 4 255 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady se jeví podhodnocené. V souhrnu tedy žalobkyně měla k dispozici pouze doklady o příjmu, když vycházela z doložených listin, nijak však neověřovala ani nevyžadovala doložení listin týkajících se výdajů žalovaného vyjma dokladů o nájmu.

20. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem neověřovala všechny skutečné výdaje žalovaného. Soud při jednání vyzval žalobkyni k doplnění uvedených skutečností. Kromě výše uvedeného tato již ničeho nedoplnila ani nedoložila. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistin spotřebitelských úvěrů.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v jednom případě částku 15 000 Kč, na kterou bylo žalovaným uhrazeno 10 600 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 4 400 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Ve druhém případě pak bylo žalovanému poskytnuto 10 000 Kč, uhrazeno bylo pouze 3 300 Kč a žalobkyně tak má nárok pouze na neuhrazenou jistinu 6 700 Kč. Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na svůj dluh uhradil více, než kolik uváděla žalobkyně, či že by jeho závazek již zanikl.

22. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacené jistiny úvěrů bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části každé jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků a úroků z prodlení), a žalovaný tak měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.

24. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. s přihlédnutím k návrhu žalobkyně.