20 C 262/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem domáhala proti žalovanému zaplacení částky 31 025,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 286,57 Kč, s kapitalizovaným úrokem 680,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení z 13 659,35 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem 8 % ročně z 13 042,61 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, dále zaplacení částky 27 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 1 265,52 Kč s kapitalizovaným úrokem 673,42 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 11 257,71 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úrokem 8 % ročně z částky 10 855,70 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. IČ [IČO] a žalovaným došlo dne 24. 10. 2023 smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr do výše 14 000 Kč v hotovosti. Úvěr se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ve formě 14ti pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 859 Kč, poslední splátka byla splatná 24. 12. 2024. Žalovaný měl uhradit úrok v pevné výši 710 Kč, dále 6 860 Kč jako úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 936 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 2 520 Kč za hotovostní splátky, celkem tak měl uhradit 26 026 Kč. Poslední splátku uhradil 25. 10. 2023 ve výši 2 000 Kč, poté již neuhradil ničeho. Po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila 13 042,61 Kč na jistině úvěru, 616,74 Kč na úroku, 6 229 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 797,64 Kč na úhradě za administrativní činnost a 2 340 Kč na úhradě za hotovostní splátky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 12. 3. 2025, postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Dále došlo mezi stejnými osobami k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] dne 26. 7. 2023, na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, kromě této částky se žalovaný zavázal zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 7 350 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení případu 2 077 Kč a poplatek za hotovostní splátky 2 700 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč měl žalovaný uhradit ve 14ti měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka měla být uhrazena do 26. 9. 2024. Žalovaný poslední splátku ve výši 2 000 Kč uhradil 20. 10. 2023. Po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila 10 855 Kč na jistině úvěru, 402,01 Kč na úroku, 5 218 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 1 483,72 Kč na úhradě za administrativní činnost a 1 928,57 Kč na úhradě za hotovostní splátky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 12. 3. 2025, postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru uvedl, že je od 1. 1. 2022 zaměstnán jako operátor výroby, výše jeho měsíčních příjmů činí 20 760 Kč resp. 22 029 Kč, a výdajů 6 505 Kč resp. 9 006 Kč, bydlí u přítelkyně, je svobodný a nemá vyživovací povinnost resp. později měl vyživovací povinnost k 1 osobě.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci ničeho neuvedl. Předvolání k jednání soudu nařízenému na den 3. 2. 2026 mu bylo doručeno na jeho doručovací adresu uvedenou v informačním systému základních registrů postupem dle § 49 odst. 2, 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) dne 16. 1. 2026. Jelikož se k jednáním bez omluvy nedostavil, soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 7. 2023, žádostí o úvěr, bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 14ti pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 27 888 Kč, skládající se z poskytnutých 15 000 Kč, úroku 761 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 2 077 Kč a inkasní poplatek 2 700 Kč. Účastníci se dohodli na smluvní pokutě 0,1 % z dlužné částky v případě, že žalovaný se dostane do prodlení, přičemž smluvní pokuta za každou jednotlivou částku mohla být maximálně 500 Kč, dohodnuty byly i další smluvní pokuty. Mezi účastníky smlouvy byl ujednán poplatek za zaslání upomínky. Korespondenční adresa žalovaného byla ujednána do [adresa]. Při uzavírání smlouvy bylo vycházeno mj. z toho, že žalovaný měl být svobodný, bydlet u družky, být zaměstnán, uvedl telefonní číslo [tel. číslo] mobilního telefonu, jeho čistý měsíční příjem měl činit 20 760 Kč, náklady na bydlení včetně energií měl hradit ve výši 2 250 Kč, na dopravu, jídlo a další náklady 4 255 Kč. Uvedené mělo být ověřeno z výplatní pásky a pracovní smlouvy. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a neměl bankovní účet. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán původně na dobu určitou do 31. 12. 2022, později došlo k prodloužení pracovního poměru do 31. 12. 2023.

5. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 10. 2023, žádostí o úvěr, bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba]. se žalovaným uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 14ti pravidelných měsíčních splátkách po 1 859 Kč. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 26 026 Kč, skládající se z poskytnutých 15 000 Kč, úroku 710 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 6 860 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 936 Kč a inkasní poplatek 2 520 Kč. Účastníci se dohodli na smluvní pokutě 0,1 % z dlužné částky v případě, že žalovaný se dostane do prodlení, přičemž smluvní pokuta za každou jednotlivou částku mohla být maximálně 500 Kč, dohodnuty byly i další smluvní pokuty. Mezi účastníky smlouvy byl ujednán poplatek za zaslání upomínky. Korespondenční adresa žalovaného byla ujednána do [adresa]. Při uzavírání smlouvy bylo vycházeno mj. z toho, že žalovaný měl být svobodný, bydlet u přítelkyně, vyživoval jedno dítě, měl již bankovní účet, být zaměstnán, uvedl telefonní číslo [tel. číslo] mobilního telefonu, jeho čistý měsíční příjem měl činit 22 029 Kč, náklady na bydlení včetně energií měl hradit ve výši 1 667 Kč, na dopravu, jídlo a další náklady 5 347 Kč a měsíčně splácel 1 952 Kč, když se jednalo o úvěru poskytnutý stejným věřitelem. Totožnost měla být pověřena z dokladu o povolení pobytu. Uvedené mělo být ověřeno z výplatní pásky a pracovní smlouvy. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a neměl bankovní účet. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán původně na dobu určitou do 31. 12. 2022, později došlo k prodloužení pracovního poměru do 31. 12. 2023.

6. Z transakčních historií soud zjistil, že v případě smlouvy č. [hodnota] žalovaný uhradil 4x 2 000 Kč a v případě smlouvy č. [hodnota] žalovaný uhradil pouze 2 000 Kč.

7. Z výplatních pásek soud zjistil příjem žalovaného za srpen 2023 ve výši 21 815 Kč, za září 2023 ve výši 23 232 Kč, za červenec 2023 příjem 21 041 Kč, za květen 2023 příjem 22 396 Kč, za červen 2023 příjem 20 212 Kč.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, potvrzením úplaty, seznamem postupovaných pohledávek bylo prokázáno postoupení pohledávek z původního věřitele na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele ze dne 2. 4. 2025 odeslaným na adresu uvedenou ve smlouvě, jak vyplývá z uvedeného oznámení.

9. Z předžalobní výzvy ze 17. 7. 2025 vč. podacího lístku soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě celkové částky 64 398,02 Kč do 1. 8. 2025 s uvedením důvodu vzniku shora uvedených pohledávek, jinak tyto budou vymáhány soudní cestou.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle § 2993 Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření dvou úvěrových smluv, na základě kterých žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 15 000 Kč a 14 000 Kč a zavázal tyto splácet s úrokem a dalšími poplatky shora uvedenými vždy ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč a 1 859 Kč, celkem tak měl uhradit v prvních případě 27 888 Kč a ve druhém případě 26 026 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 8 000 Kč na první smlouvu a 2 000 Kč na později uzavřenou smlouvu. Žalobkyně nabyla pohledávky postoupením, což bylo žalovanému oznámeno na adresu uvedenou ve smlouvách.

16. Uzavřené smlouvy byly posouzeny jako spotřebitelské, v níž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření každé předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

17. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

20. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila, a to v obou případech, zejména měsíční výdaje žalovaného a z těch zjištěných informací činila nesprávné závěry. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Banka bez dalšího spoléhala na to, že tomu tak bude. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici pouze pracovní smlouva a výplatní pásky, z nichž zjistila, stejně jako soud, že pracovní poměr žalovaného v době uzavírání předmětných smluv měl trvat pouze do 31. 12. 2023, přičemž splácet měl oba úvěry ještě i v roce 2024, a znala výši měsíčního příjmu žalovaného který nedosahoval asi 23 000 Kč měsíčně. Soud poučil při jednání žalobkyni, jak má pro úspěch ve věci doplnit svá tvrzení a co je třeba ještě prokázat. K tomuto žalobkyně ničeho nedoplnila.

21. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že ano v jednom souzeném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného a chybně tak posoudila jeho úvěruschopnost. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost každé úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistin spotřebitelských úvěrů.

22. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, na kterou bylo žalovaným uhrazeno 8 000 Kč, a částku 14 000 Kč, na kterou bylo uhrazeno 2 000 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 7 000 Kč a 12 000 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na svůj dluh uhradil více, než kolik uváděla žalobkyně, či že by jeho závazek již zanikl.

23. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 Obč.Z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).

24. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků a úroků z prodlení), a žalovaný tak měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.

25. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , neboť nebyly shledány důvody pro jiný postup.