20 C 37/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem původně doručeným Okresnímu soudu v [adresa] domáhala proti žalovanému zaplacení částky 179 822,11 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 453,70 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 179 822,11 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 173 622,34 Kč od 10. 3. 2023 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., IČ [IČO] (dále jen „banka“), a žalovaným došlo dne 5. 8. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr do výše 200 780 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Úvěr se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ve formě 120 pravidelných měsíčních splátek vč. případného pojištění ve výši 3 240 Kč, a to formou inkasa z účtu. Úroková sazba byla stanovena jako pevná ve výši 15 % ročně a žalovaný se jí zavázal hradit až do úplného a konečného splacení jistiny úvěru. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy, opakovaně se dostal do prodlení. Banka proto souladu se smluvními podmínkami využila svého práva a prohlásila již vyčerpané částky úvěru vč. úroků a ostatních finančních závazků za okamžitě splatné k 9. 3. 2023. Dlužná částka v plné výši 182 637,81 Kč nebyla uhrazena. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla společností postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k 28. 4. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně dopisem odeslaným doporučeně. Žalobkyně nyní požadovala dlužnou jistinu 173 622,34 Kč, smluvní úroky a úroky z prodlení splatné ke dni 9. 3. 2023 ve výši 6 199,77 Kč a 453,70, dále úroky z úvěru 15 % ročně z dlužné jistiny od 10. 3. 2023 do zaplacení a za stejné období ze 179 822,11Kč (dlužná jistina + úroky za sjednanou dobu do 9. 3. 2023) i zákonné úroky z prodlení.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že poskytovatel úvěru neprověřoval úvěruschopnost k danému úvěru, jelikož se nedalo o optimalizaci stávajících závazků žalovanému u banky za účelem snížení výše splátek. Smluvní strany si sjednaly konsolidaci úvěrů v celkové výši 200 780 Kč, když částkou 167 780 Kč nyla zaplacen neúčelový úvěr poskytnutý bankou a částkou 33 000 Kč byla zaplacena kreditní karty poskytnutou bankou. Na předmětnou pohledávku uhradil žalovaný celkem 50 453,19 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci ničeho neuvedl. Předvolání k jednání soudu nařízenému na den 6. 5. 2025 mu bylo doručeno na jeho doručovací adresu uvedenou v informačním systému základních registrů postupem dle § 49 odst. 2, 4 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) dne 10. 4. 2025, předvolání k odročenému jednání na den 24. 6. 2025 mu bylo stejným postupem doručeno dne 25. 5. 2025. Jelikož se k jednáním bez omluvy nedostavil, soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o Optimální splátce č. [hodnota] ze dne 10. 7. 2015, vč. akceptace návrhu z 5. 8. 2021, produktovými podmínkami, ceníkem, všeobecnými obchodními podmínkami, bylo prokázáno, že banka se žalovaným uzavřela smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému prostředky ve výši 200 780 Kč, které v části 167 780 Kč byla použita na úhradu neúčelového osobní úvěru u banky ze 17. 1. 2019 a v části 33 000 Kč na úhradu závazku z kreditní karty od banky z 6. 1. 2020. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 3 240 Kč. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 392 535 Kč. Mezi účastníky smlouvy byl ujednán poplatek za zaslání upomínky, a to 500 Kč za upomínku. Korespondenční adresa žalovaného byla ujednána do [adresa]. Při uzavírání smlouvy bylo vycházeno mj. z toho, že žalovaný měl být svobodný, bydlet v pronajatém domě/bytě, být zaměstnán, uvedl telefonní číslo [tel. číslo] mobilního telefonu, jeho čistý měsíční příjem měl činit 21 000 Kč, nezbytné měsíční výdaje 8 000 Kč, nesplácel hypoteční úvěr ani úvěr ze stavebného spoření.

5. Z protokolů o ověření úvěruschopnosti klienta a dalších listin soud zjistil, že v případě žádosti žalovaného o kreditní kartu ve výši 30 000 Kč z 6. 1. 2020 a o úvěr 180 000 Kč z 16. 1. 2019 byl žalovaných shledán schopen poskytnuté prostředky splácet, že žalovaný u banky k 17. 3. 2025 měl 1 existující závazek,, který měl splácet po 3 396 Kč měsíčně a zbývalo mu uhradit 261 492 Kč, 1 kontrakt byl odmítnutý a 1 odvolaný, v BRKI bely nalezena negativní informace o žalovaném.

6. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného soud zjistil poskytnutí tvrzené částky a její splácení.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že v době uzavírání předmětné smlouvy, resp. v 8/2021 byl počáteční zůstatek žalovaného na účtu vedeného bankou 616,81, konečný pak 0 Kč, žalovaný uhradil na spotřebitelský úvěr 245 kč a 9,25 Kč, obdržel výplatu 6 959 Kč, obdržel od P.I. Plame 500 Kč, od [právnická osoba]. Marina 10 000 Kč, této osobě pak zaslal 2x 100 Kč, osobě [jméno FO] zaslal 1 000 Kč, desetikorunové až stokorunové platby hradil v obchodním řetězci Billa, Delikomat CZ, v lékárně, Albertu apod. mobilnímu operatoru ([právnická osoba] [částka], v restauracích apod., používal MHD (desetikorunové platby). V 9/2021 pak výplata žalovaného činila 6 528 Kč, splatil na spotřebitelský úvěr/úvěry 2 192,35 Kč, 545,68 Kč, Konečný zůstatek na účtu měl 53,32 Kč. Konečné zůstatky na účtu v následujících dvou měsících byly opět nulové či v řádech desetikorun. Výpis z běžného účtu žalovaného za následující měsíce již nebyly pro věc podstatné, proto je soud blíže nehodnotil pouze uvádí, že zůstatek byl opět nulový ev. v řádech korun.

8. Dopisem z 9. 3. 2023 byl žalovaný na adresu v [adresa] vyzván k okamžité úhradě 182 637,81 Kč, neboť banka prohlásila vyčerpanou částku úvěru (jistiny) za splatnou s ohledem na porušování smluveného řádného a včasného splácení úvěru.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023, potvrzením úplaty, seznamem postupovaných pohledávek bylo prokázáno postoupení pohledávek z původního věřitele (banky) na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele ze dne 15. 5. 2023 odeslaným na adresu [adresa], jak vyplývá z uvedeného oznámení a podacího archu. Uvedenou adresu žalovaného zjistila banka dne 12. 7. 202210. Z předžalobní výzvy ze 16. 8. 2024 vč. podacího lístku soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě celkové částky 257 739,04 Kč do 31. 8. 2024 s uvedením důvodu vzniku shora uvedené pohledávky, jinak tato bude vymáhána soudní cestou.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „Obč.Z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Dle § 2993 Obč.Z. Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Podle § 1968 Obč.Z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.14. Podle § 1970 Obč.Z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 1879 Obč.Z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).16. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření úvěrové smlouvy, na základě které žalovaný obdržel peněžité prostředky ve výši 200 780 Kč, kterými byly splaceny dosavadní závazky žalovaného u téhož věřitele a žalovaný se zavázal tyto splácet se úrokem ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 3 240 Kč a celkem tak měl uhradit 392 535 Kč. Žalovaný, dle tvrzení žalobkyně, uhradil celkem pouze 50 453,19 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávky postoupením, což bylo žalovanému oznámeno doporučeně a na poslední adresu známou žalobkyni.17. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vystupuje v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.18. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.19. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.20. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.21. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila zejména měsíční výdaje žalovaného a z těch zjištěných informací činila nesprávné závěry. Při zjišťování jeho výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele. Ač se měla jednat o optimalizaci splátek, tedy o ponížení dosavadní výše splácení, tak dle soudu banka měla zjišťovat, zda je ze strany žalovaného reálné, aby novou, byť poníženou, splátku skutečně hradil. Banka bez dalšího spoléhala na to, že tomu tak bude. Měl přitom k dispozicí výpisy z běžného účtu žalovaného, z něhož mohla zjistit jeho nízký příjem, který nedosahoval ani 7 tis. Kč měsíčně. Výdaje, které lze z výpisů z účtu dovodit (jídlo, léky, jízdné v MHD) pak nebyly sice nikterak vysoké, ale přesto je zřejmé, že výdaje žalovaného přesahovaly jeho příjmy a to zde není ničeho např. k nákladům na bydlení. Soud poučil při jednání žalobkyni, jak má pro úspěch ve věci doplnit svá tvrzení a co je třeba ještě prokázat. K tomuto žalobkyně ničeho nedoplnila.22. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem neověřovala výdaje žalovaného a chybně posoudila jeho úvěruschopnost. Skutečnost, že nové splácení mělo být pro žalovaného výhodnější na tom ničeho nemění, neboť žalovaný ani poté na úhradu poskytnutého úvěru 200 780 Kč neměl finanční prostředky. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistin spotřebitelských úvěrů.23. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 200 780 Kč, na kterou bylo žalovaným uhrazeno 50 493,19 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalovanému toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, tj. na 150 286,81 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalovaný neprokázal, ba ani netvrdil, že by na svůj dluh uhradil více, než kolik uváděla žalobkyně, či že by jeho závazek již zanikl.24. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).25. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 7 194 Kč, který byl vypočten nejen z požadované jistiny, ale i příslušenství. Soud poplatek však měl činit pouze 6 945 Kč (počítáno 4 % ze žalované jistiny 173 622,34 Kč), proto byl žalobkyni rozdíl/přeplatek ve výši 249 Kč vrácen ve smyslu § 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok III.).26. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byl procesně úspěšnější žalovaný (počítáno vč. pětinásobku ročního plnění ohledně úroků a úroků z prodlení), a žalovaný tak měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Jelikož žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku IV.27. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. s přihlédnutím k návrhu žalobkyně.