20 C 41/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalované domáhal zaplacení částky 36 263,74 spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 338,28 Kč od 31. 8. 2024 do zaplacení a smluvní pokuty 345,83 Kč. Tvrdila, že mezi účastníky došlo dne 1. 5. 2024 k uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to distančním způsobem. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr do výše 40 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelným denních splátkách dle čl. V odst. 1 smlouvy, první splátka byla splatná 31. 5. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat 21. 10. 2025. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované, když zjišťovala počet osob žijících ve společné domácnosti žalované, jejich společný příjem, výdaje, příjmy, které ověřovala, žalobkyně zjišťovala, zda se žalovaná nachází v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku apod., vycházela i z interní metodiky schválené ČNB a informací získaných od žalované, náhledem na její bankovní účet, výplatní pásky aj. Zjistila tak výši čistého měsíčního příjmu žalované 19 490 Kč, umožňující bezproblémové splácení úvěru. Žalovaná vyčerpala dne 1. 5. 2024 částku 17 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu vypověděla emailem z 30. 8. 2024. S úhradou celého úvěru se do prodlení žalovaná dostala dne 31. 8. 2024. Nesplacená pohledávka za žalovanou v celkové výši 36 263,74 Kč se skládá z jistiny 16 998,98 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 338,30 Kč a smluvního úroku 18 925,46 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení se splacením denní splátky splatné 31. 5. 2024 a žalobkyně je tak oprávněna požadovat po ní smluvním pokutu 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu, avšak požaduje smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána 27. 11. 2024. V případě, že by soud neměl za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně úhradu části jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované.

2. Usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 11. 4. 2025 vyzval soud žalovanou, aby se do 7 dnů vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání a současně ji poučil, že pokud ve stanovené lhůtě vyjádření neobdrží, bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno žalované dne 24. 4. 2025 do její datové schránky. Na výzvu soudu žalovaná nereagovala, k žalobě se vůbec nevyjádřila, proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a) o.s.ř. Žalobkyně svůj souhlas s tímto postupem vyjádřila již v žalobním návrhu.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ničeho nesporovala, celé řízení byla pasivní.

4. Soud měl prokázáno smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], metodikou posuzování úvěruschopnosti, autorizací ověření totožnosti, přehledem bankovních transakcí, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, listinou – identifikované příjmy, že žalobkyně uzavřela se žalovanou uvedenou smlouvu dne 1. 5. 2024, v níž se zavázala poskytnout a poskytl žalované úvěr až do výše 40 200 Kč. Žalovaná čerpala tento pouze ve výši 17 000 Kč, a to dne 1. 5. 2024. Žalovaná se zavázala splácet úvěr tak, že splatnost první denní splátky byla k 31. 5. 2024, poslední den trvání smlouvy byl 22. 10. 2025, úroková sazba byla sjednána na ,0933 % denně. Poplatek za vyplacení tranše úvěru činil 1,99 % z čerpané částky. Při posuzování úvěruschopnosti žalované bylo vycházeno z jejího údajně ověřeného čistého příjmu 19 490 Kč měsíčně, tvrzený byl 16 000 Kč. Žalovaná měla žít ještě další osobou, která měl příjem. Při výpočtech byla ponechána rezerva 500 Kč, minimální výdaje byly stanoveny na 4 505 Kč a počítáno tak bylo s disponibilním příjmem 11 400 Kč. Dle žalobkyně byla žalovaná úvěruschopná. Trvalé bydliště žalované bylo uvedeno ve smlouvě [adresa]. Totožnost žalované a její trvalé bydliště bylo ověřeno z občanského průkazu, jehož kopii i žalobkyně uložila a soudu doložila.

5. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil zejména, že za dobu od 27. 4. 2023 do 28. 4. 2025 žalovaná hospodařila tak, že konečný zůstatek na účtu byl 781,07 Kč. V průběhu uvedených 12ti měsíců pak žalovaná pobírala sociální dávky v měsíční výši 9 464 Kč v červenci i srpnu 2023, 8 243 Kč v září 2023, v lednu 2024 t částku 25 815 Kč za 9-12/2023, 6 108 Kč v březnu a dubnu 2024, její průměrný měsíční mzda v uvedeném období činila 14 672,50 Kč, v lednu 2024 obdržela půjčku 10 000 Kč od [právnická osoba]., dalších 13 000 Kč si zapůjčila v březnu 2024 od [právnická osoba] v dubnu uhradila 8 000 Kč na nájemném. Žalovaná nakupovala pravidelně v obchodech s potravinami i v řetězcích, kde lze nakoupit potraviny, drogistické zboží, ale i další spotřební zboží vč. oblečení (Billa, Kaufland, Penny(v lékárně i na čerpacích stanicích, hradila za jízdné městskou hromadnou dopravou. Jednalo většinou o desetikorunové či stokorunové částky, max. částky v řádech nižších tisíců. V květnu 2023 uhradila v rámci exekuce 9 686,64 Kč6. Výzvou k úhradě ze dne 30. 8. 2024 byla žalovaná na email uvedený ve smlouvě ([e-mail]) vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky 37 239,57 Kč celkem.7. Dopisem zástupce žalobkyně ze dne 20. 1. 2025 bylo prokázáno, že žalovaná byl na adresu uvedenou ve smlouvě vyzvána úhradě 37 239,57 Kč do tří dnů a k úhradě nákladů právního zastoupení 10 599 Kč s upozorněním na možné soudní řízení. Dle podacího lístku tato byla žalované zaslána téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě shora.8. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání finanční prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí úroky.9. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Dle § 588 věta prvá Obč.Z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Dle § 2993 věty prvé Obč.Z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.12. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které žalovaná obdržela peněžité prostředky ve výši 17 000 Kč celkem, které se zavázala splácet je spolu se sjednanými poplatky v denních splátkách od 31. 5. 2024. Žalovaná uhradila pouze 0,02 Kč, což nebylo sporováno. V rámci zjišťování úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno, že tato měla příjem ze zaměstnání za období dubna 2023 -dubna 2024 v průměrné výši 14 672,50 Kč, dále pobírala sociální dávky ve výši, přičemž výše dávek měla klesající tendenci.13. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská, v níž žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. V prvé řadě se soud zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. dubna 2015). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.14. Pouze jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora sp. zn. C-679/18 ze dne 5. března 2020, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.15. S ohledem na citované rozhodnutí má soud za to, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.16. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.17. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně si pro účely posouzení úvěruschopnosti nedostatečně ověřila měsíční výdaje žalované. Při zjišťování jejích výdajů je nutné zjišťovat skutečné výdaje spotřebitele a příjmy je třeba mít doložené. Nepochybně měla žalovaná tisícové náklady na bydlení a platby energií, stravu, oblečení, apod. Pouze tvrzení o výdajích 4 505 Kč bez jejich doložení je nedostatečné. Bylo zjištěno, že s hospodařením měla žalovaná problémy, když se dostala do exekuce, kterou hradila (uhradila), aby byla schopna dostát svým dosavadním závazkům, resp. mohla pokrýt své výdaje, vzala si ve sledovaném období dvě půjčky.18. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně žádným způsobem neověřovala výdaje žalované. Důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Žalobkyně poskytla žalované částku 17 000 Kč, na kterou bylo uhrazeno pouze 0,02 Kč. Za této situace má žalobkyně vůči žalované toliko právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, 16 998,98 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2993 Obč.Z.). Žalobkyně má tedy nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]).19. Korespondence byla žalované zasílána na jedinou adresu známou žalobkyni, tedy na adresu, která byla uvedena ve smlouvě. Pokud se žalovaná na této nezdržovala či si zásilky nepřebírala, nelze to přičítat žalobkyni k tíži.20. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).21. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. V této věci byla procesně úspěšnější žalovaná a měla by tak nárok na 28 % svých nákladů řízení (počítáno s přihlédnutím k pětinásobku ročního plnění v případě úroků z prodlení). Té však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III.14. Lhůta k plnění byla žalované stanovena jako zákonná třídenní postupem dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro jiný postup.