Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 719 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 5. 2022 do 30. 5. 2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 12. 5. 2022 do 5. 9. 2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 5. 2022 do 5. 9. 2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 40 719 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 40 719 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 264,36 Kč za období od 1. 2. 2022 do 1. 5. 2022.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 719 Kč k rukám jejího zástupce [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou podanou dne 1. 8. 2024 zaplacení celkové částky 40 719 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení, smluvním úrokem z úvěru vč. kapitalizovaného). Žalobkyně uzavřela dne 22. 8. 2021 se žalovaným Rámcovou smlouvu č. [hodnota], na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a současně požádal o poskytnutí kontokorentu (úvěr) ve výši 50 000 Kč, který mu byl poskytnut dle Dodatku č. [hodnota] k Rámcové smlouvě a umožněno jeho čerpání. Žalovaný závažným způsobem porušil smluvní povinnosti, proto byl kontokorent (úvěr) ke dni 2. 5. 2022 zesplatněn. Žalobkyně požaduje od 31. 5. 2022 smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru (z. č. 257/2016 Sb.). O aktuální dlužné částce sestávající z nesplacené jistiny ve výši 40 719 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 264,36 Kč byl žalovaný informován písemnou předžalobní výzvou. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením Smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný dluh přes písemnou upomínku neuhradil.
2. V průběhu řízení bylo soudem zjištěno, že žalovaný cizinec (st. přísl. [Anonymizováno]) je neznámého pobytu, neboť se na adrese uvedené v žalobě nezdržuje, žalovaný neprochází centrální evidencí obyvatel (ISZR). Šetřením za součinnosti Policie ČR a dalších orgánů a institucí nebyla zjištěna aktuální adresa žalovaného. Vzhledem k tomu byl žalovanému dle ust. § 29 odst. 3 o.s.ř. ustanoven opatrovník – [tituly před jménem] [jméno FO], advokátka se sídlem v [adresa], a to usnesením ze dne 6. 11. 2025, č.j. 23 C 184/2025-32.
3. Opatrovník žalovaného namítal, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, když nezkoumala řádným způsobem úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a navíc cizince. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by si vyžádala všechny nezbytné podklady, nezjistila jeho vyživovací povinnost, náklady, příjmy, a to vše v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se spokojila pouze s údajem, že žalovaný disponuje s příjmem 25 000 Kč měsíčně. Vzhledem k uvedenému opatrovník žalovaného navrhl, aby soud žalobkyni přiznal pouze požadovanou jistinu.
4. Soud měl na základě Rámcové smlouvy, Dodatku (Smlouva o poskytnutí kontokorentu vč. smluvních podmínek), úvěrovou zprávou (údaj o příjmu), doklady o načerpání úvěru, přehledem čerpání a plateb, splátkovým kalendářem, výpisem z účtu, předžalobní upomínkou, prokázáno následující. Účastníci uzavřeli dne 22. 8. 2021 Rámcovou smlouvu č. [hodnota], na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu]. Dle Dodatku č. [hodnota] k Rámcové smlouvě byl žalovanému dne 23. 8. 2021 poskytnut kontokorent (úvěr) ve výši 50 000 Kč, který byl pro porušení smluvních podmínek žalovaným ze strany žalobkyně zesplatněn ke dni 2. 5. 2022 a požadována úhrada nesplacené jistiny ve výši 40 719 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 264,36 Kč. Žalovaný dluh přes písemnou upomínku dobrovolně neuhradil. Žalobkyně jako úvěrující měla zákonnou povinnost před uzavřením Smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru). K výzvě soudu doložila žalobkyně úvěrovou zprávu, ze které vyplynulo, že žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč.
5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník – dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Dle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Dle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše stanovená.
8. Na základě předložených listinných důkazů při respektování zákonné úpravy soud žalobě mohl vyhovět, avšak pouze co do úhrady požadované jistiny, když učinil následující skutkový a z něj vyplývající právní závěr. Žalobkyni se Rámcovou smlouvou, kterou byl žalovanému aktivován běžný účet, Smlouvou o poskytnutí kontokorentu, přehledem plateb, předžalobní upomínkou, úvěrovou zprávou, podařilo prokázat uzavření Smluv a čerpání finančních prostředků žalovaným. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření Smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila dokumenty, ze kterých však nebylo možno jednoznačně ověřit všechny relevantní informace (celkové měsíční příjmy a výdaje žalované, bilanci účtů v jednotlivých měsících předcházejících poskytnutí úvěru). Žalobkyně vycházela pouze z údaje žalovaného o příjmu ze zaměstnání ve výši 25 000 Kč měsíčně. Předložena nebyla např. pracovní smlouvu, výplatní lístky, nájemní smlouva apod. Ověřeny nebyly ani osobní poměry žalovaného, když nebylo zjištěno, zda má event. nějakou vyživovací povinnost. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Z předložených listin vyplývá, že celkové příjmy ani výdaje žalovaného nebyly ověřeny. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. Soud tedy nárok žalobkyně vůči žalovanému podřadil režimu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 40 719 Kč (jistina).
9. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru však je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ust. § 87 z.s.ú. je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 z.s.ú., tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat. Proto soudu nezbylo než požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z jistiny jako nedůvodný zamítnout.
10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že převážně úspěšné žalobkyni (co do jistiny), která žalovanému zaslala předžalobní výzvu dle § 142a odst. 1 o.s.ř., přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 719 Kč. Žalobkyni náleží 3x paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka po 300 Kč (za sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne 4. 3. 2026) podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. 3x 300 Kč, celkem 900 Kč, dále za jeden úkon právní služby po 2 740 Kč (účast na soudním jednání dne 26. 3. 2026) dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif – AT) a paušální náhrada 1x po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Žalobkyni náleží i náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 629 Kč.
11. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
12. O odměně ustanoveného opatrovníka žalovaného bude rozhodnuto po právní moci rozsudku.