6 C 292/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala proti žalované návrh na zaplacení částky 10 144 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 9.7.2024 uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr v celkové výši 8 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované. Ve smlouvě o úvěru byla splatnost žalované poskytnuté částky dohodnuta na 8.8.2024. Následně bylo mezi smluvními stranami uzavřeno celkem 6 dodatků ke smlouvě o úvěru na základě které bylo změněno datum splatnosti žalované poskytnuté částky a to do 10.2.2025. Předmětem návrhu žalobkyně je pohledávka v celkové výši 10 144 Kč skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč a smluvního úroku ve výši 1 840 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 304 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12.12.2024. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky www.zaplo.cz, na které si žalovaná vybrala dle své vlastní volby výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Žalovaná vyplnila registrační formulář, kde uvedla své osobní údaje. Žalovaná byla seznámena s podmínkami smlouvy a učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy, doplnila údaje týkající se jejího občanského průkazu a bankovní instituce, u které měla vedený peněžní účet a trvalé bydliště. Těmito kroky žalovaná uzavřela s původním věřitelem smlouvu o úvěru. Původní věřitel pak žalované vyplatit úvěr ve výši 8 000 Kč ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované. Před podáním žalobního návrhu zaslala žalobkyně žalované dne 15.8.2025 předžalobní výzvu, k úhradě dlužné částky však nedošlo. Žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje, že aby soud její návrh v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované.

2. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení uvedená v žalobě, a aby uvedla, kdy a jakým konkrétním způsobem posoudila úvěruschopnost žalované, na základě jakých konkrétních údajů byla úvěruschopnost žalované prověřována, kým a s jakým výsledkem, a aby ke svému tvrzení žalobkyně označila a předložila důkazy, přestože byla poučena o tom, že ohledně existence povinnosti žalované uhradit žalobkyní požadované částky s příslušenstvím nese důkazní břemeno žalobkyně, jinak se v této části může vystavit nepříznivému rozhodnutí ve věci, žalobkyně pouze uvedla, že žalovaná ve smlouvě o spotřebitelském úvěru posouzení úvěruschopnosti odsouhlasila, když v článku 7.11 smlouvy o úvěru zmocnila úvěrujícího k přístupu do veřejných registrů. Žalobkyně dále uvedla, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost lustrací z veřejně dostupných databází [Anonymizováno], když úvěruschopnost žalované byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji.

3. Ještě před jednáním ve věci samé vzala žalobkyně svůj návrh na zaplacení částky 1 840 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 1 840 Kč od 17.3.2025 do zaplacení zpět. Soud proto postupoval podle § 96 o.s.ř. a v této části řízení zastavil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaná byly vyzvány, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřily, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání. Žalobkyně s navrhovaným postupem souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a proto soud postupoval podle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal, že k tomuto postupu nemá námitek.

5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

6. Smlouvou o úvěru, kterou uzavřela společnost [právnická osoba] s žalovanou dne 9.7.2024, měl soud prokázáno, že věřitel se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr zaplatit spolu se sjednanými úroky ve výši 1 840 Kč ve lhůtě do 8.8.2024. Smluvní strany se dohodly, že zápůjční úroková sazba činí částku 279,83 % ročně. Mezi shora uvedenou společností a žalovanou byl dne 9.8.2024 sjednán dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru, dne 9.9.2024 dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru, dne 11.10.2024 dodatek č. 3 ke smlouvě o úvěru, dne 12.11.2024 dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru, dne 12.12.2024 dodatek č. 5 ke smlouvě o úvěru a dne 10.1.2025 dodatek č. 6 ke smlouvě o úvěru, podle něhož měl být žalované poskytnutý úvěr uhrazen ve lhůtě do 10.2.2025.

7. Ze zprávy [právnická osoba]. soud zjistil, že dne 9.7.2024 byla na účet č. [č. účtu], jejímž majitelem byla v uvedený den žalovaná, připsána částka 8 000 Kč, a to z účtu společnosti , právnická osoba8. Listinou ze dne 15.8.2025 byla žalovaná vyrozuměna právní předchůdkyní žalobkyně o tom, že smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou dne 12.12.2024 mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní byla pohledávka za žalovanou postoupena žalující společnosti.9. Listinou ze dne 15.8.2025 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky ve výši 16 390,90 Kč, a to do 3 dnů. Závazek žalované vyplývá ze smlouvy, která byla dne 9.7.2024 uzavřena mezi společností [právnická osoba], když na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč.10. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.11. Podle § 2392 odst. 1 o.z. lze při peněžité půjčce ujednat úroky.12. Podle § 2394 o.z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.13. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.16. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonům.17. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.19. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.20. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. podle odstavce 2 cit. ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.22. Ze zjištěného skutkového stavu a za použití zákonných ustanovení shora citovaných dospěl soud k závěru, že návrh žalobkyně na zaplacení částky 8 000 Kč je důvodný, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, když žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), peněžité zápůjčky poskytnuté spotřebiteli jsou spotřebitelským úvěrem, kde právní předchůdce žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Právní vztah mezi účastníky řízení se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy došlo k uzavření jednotlivých smluv. Pro žalobkyni platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru (§ 75 a § 76) byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo její povinností ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.23. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR i z rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je třeba důsledně zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, neboť pokud by se tak nestalo, došlo by k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, když posouzení této úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, ale i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele na a posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vychází věřitel především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Přitom je na místě taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.24. V souzené věci žalobkyně vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovanou. Žalobkyně přes poučení soudu a výzvu k doplnění skutkových tvrzení a označení a předložení důkazů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, v doplňujícím podání sdělila, že úvěruschopnost žalované byla posuzována toliko na základě údajů sdělených žalovanou, popřípadě lustrací z veřejně dostupných databází. K posouzení úvěruschopnosti nepředložila žádné doklady, ze kterých by bylo možno úvěruschopnost žalované posoudit. Z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě nevyplývá, jaké konkrétní doklady a s jakými údaji k osobním a dalším potřebám žalované měla žalobkyně k dispozici, nebyly tvrzeny a osvědčeny běžné životní výdaje žalované. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z výše uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, se úvěruschopností žalované zabývala jen zcela povrchně, pouze ve snaze učinit formálně za dost textu zákona. Soud je toho názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to zejména kvůli absenci (neznalosti) jejích životních (běžných) výdajů, kdy zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci žalované, ani z ničeho neplyne a není doloženo, že by právní předchůdkyně žalobkyně zohlednila získané konkrétní informace o situaci žalované.25. Soud nepřehlíží, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu je nutno vidět, že důsledku nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.26. Soud za této situace uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, toto proběhlo formálně bez náležitých a dostatečných podkladů, když důsledkem uvedeného postupu je absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované bylo třeba podřadit režimu bezdůvodného obohacení, podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. její právní předchůdkyně obdržela a dosud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalované bylo poskytnuto finanční plnění v částce 8 000 Kč, a protože žalovaná na tento úvěr nic nezaplatila, bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 8 000 Kč. Žalovaná neprokázala, že by bezdůvodné obohacení v celém rozsahu žalobkyni vydala, a proto soud vyhověl návrhu na zaplacení částky 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to ve výši 11,50 % ročně z částky 8 000 Kč. Ve zbývající části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 304 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,00 % ročně z částky 8 000 Kč od 17.3.2025 do 18.8.2025 a úroku ve výši 0,50 % ročně z částky 8 000 Kč od 19.8.2025 do zaplacení. Soud návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítl.27. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na procesní úspěch a neúspěch účastníků ve věci. Žalobkyně byla sice úspěšná v rozsahu 78,80 %, avšak neúspěch žalobkyně byl v rozsahu 21,20 %, tedy celkový poměr úspěchu neúspěchu žalobkyně ve věci představuje 57,60 %. Žalobkyni vznikly náklady řízení v souvislosti s jejím právním zastoupením, a to za odměnu za 2,5 úkonu po 400 Kč podle § 14b odst. 1 bod 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. 258/2024 Sb. a dále 3 x paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl č. 177/1996 Sb., v platném znění. Odměnu a náhradu hotových výdajů bylo třeba podle § 137 odst. 3 o.s.ř. povýšit o 21 % DPH. Na nákladech řízení byla dále přiznána částka 1 000 Kč za zaplacený soudní poplatek podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Celková výše nákladů řízení žalobkyně tak představuje částku 2 573 Kč. Protože žalobkyně byla úspěšná pouze v rozsahu 57,60 %, byla jí na nákladech řízení přiznána částka 1 482 Kč.