4 C 231/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 24 277,19 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 663,52 Kč (tj. úrok z prodlení 12,75 % ročně z částky 19 883,19 Kč od 1. 11. 2024 do 9. 2. 2025), s kapitalizovaným úrokem 1 733,85 Kč (předpis úroků do zesplatnění dne 1. 11. 2024, jejich výpočet je podrobně uveden v doplnění žaloby ze dne 9. 12. 2025), s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 24 277,19 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, s 12,75% úrokem ročně z částky 19 883,19 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba]., uzavřela s žalovanou dne 13. 6. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání kreditní karty č. [hodnota] s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Před uzavřením této smlouvy [právnická osoba]., posuzovala úvěruschopnost žalované, a to dle informací sdělených žalovanou, včetně lustrace v rejstřících, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného plánování. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 25 500 Kč od zaměstnavatele [právnická osoba], kde je zaměstnána na dobu neurčitou, nebyly prováděny srážky ze mzdy, dále uvedla, že měsíční příjem domácnosti činí 55 000 Kč, bydlí v nájmu a má vyživovací povinnost vůči jedné osobě. Uvedený příjem banka porovnávala s výdaji odhadnutými na základě historických dat [právnická osoba]. V době podání žádosti neměla žalovaná vůči [právnická osoba]., žádné závazky. S ohledem na uvedené [právnická osoba]., dospěla k tomu, že je žalovaná úvěruschopná. Žalovaná načerpala celkem 19 913,70 Kč, a to v měsíci červnu. Žalovaná uhradila pouze 8,01 Kč dne 22. 6. 2024. Žalovaná neplatila sjednané splátky řádně a včas, a to opakovaně (ke dni 30. 6. 2024 předepsaná splátka k úhradě 495,66 Kč, ke dni 31. 7. 2024 předepsaná splátka k úhradě 1 628,37 Kč, ke dni 31. 8. 2024 předepsaná splátka k úhradě 1 734,88 Kč, ke dni 30. 9. 2024 předepsaná splátka k úhradě 1 722,36 Kč, ke dni 31. 10. 2024 předepsaná splátka k úhradě 1 734,88 Kč). [právnická osoba]., ukončila smlouvu ke dni 1. 11. 2024. Žalovaná částka představuje dluh na jistině 19 883,19 Kč, požadované poplatky 4 394 Kč (čtyřikrát 600 Kč za zaslání upomínky, třikrát 300 Kč za přečerpání úvěrového rámce, dvakrát 49 Kč za bankomat, čtyřikrát 49 Kč za vedení kreditní karty), kapitalizované úroky 1 733,85 Kč a kapitalizované úroky z prodlení 663,52 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2025).

2. Žalovaná se na výzvu soudu ve věci nevyjádřila.

3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Z žalobkyní doložených listinných důkazů zjistil soud následující.

5. Z žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, ačkoliv není žalovanou podepsána, soud zjistil, že žalovaná požádala o úvěr ve výši 30 000 Kč, uvedla, že bydlí v nájmu na jiné adrese, než je její adresa trvalého pobytu, je zaměstnána na dobu neurčitou u [právnická osoba] [IČO] IČO, , s měsíčním příjmem 25 500 Kč, výdaje a předložené doklady nejsou uvedeny žádné. Z vyjádření [právnická osoba]., ze dne 7. 10. 2025 soud zjistil, že ta sdělila, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Jedná se o obecné vyjádření, ve kterém je uvedeno, že bylo vycházeno z údajů, které sdělila žalovaná, a dále byla tato lustrována v rejstřících, od příjmů jsou odečítány výdaje (v tomto se jedná o vyjádření zcela obecné), konkrétní je pouze v rozsahu, kdy je uveden čistý příjem žalované 25 500 Kč s poznámkou, že byl ověřen z běžného účtu klienta, příjem domácnosti je 55 000 Kč, druh bydlení dům/byt v nájmu, podíl klienta na nákladech bydlení 50 %, počet vyživovaných osob 1, pro požadovanou výši úvěru 30 000 Kč je schválena výše 20 000 Kč s výslednou měsíční splátkou 1 000 Kč.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] a vydání a užívání kreditní karty soud zjistil, že tato byla podepsána žalovanou ve [jméno FO] pomocí PIN dne 13. 6. 2024. Tato smlouva upravuje vzájemná práva a povinnosti při poskytování revolvingového úvěru, který je čerpán prostřednictvím kreditní karty. Žalované byla dle smlouvy zřízena [Anonymizováno] [jméno FO] s úvěrovým limitem 20 000 Kč, žalovaná se zavázala splácet poskytnuté peněžní prostředky minimálně ve výši 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce, a to inkasem z účtu z měsíční zúčtovací období, roční úroková sazba 22,99 %. Za přečerpání úvěrového rámce byl sjednán poplatek 300 Kč a za zaslání upomínky 600 Kč, za vedení karty 49 Kč měsíčně, za výběr hotovosti z bankomatu 49 Kč. Dle čl. V. odst. 5, 6 v případě porušení klientem, mezi které patří i to, pokud se klient ocitne v prodlení se splněním kteréhokoli závazku vůči bance, či překročí úvěrový rámec, může banka prohlásit dluhy klienta vůči bance za okamžitě splatné, pozastavit nebo ukončit poskytování produktů a služeb, ukončit smluvní vztah s klientem, dlužnou částku úročit úrokem z prodlení a vymáhat splatný dluh vůči klientovi i prostřednictvím třetích osob, postoupit pohledávku za klientem. Žalobkyně doložila listinu vysvětlující pojmy používané ve standardních informacích o spotřebitelském úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dále všeobecné produktové podmínky a sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele.

7. Z výpisu z běžného účtu žalované č. [č. účtu], který byl doložen za období od 27. 3. 2024 do 23. 7. 2024 (to je 4 měsíce, přičemž pouze pro cca 3 měsíce předchází sjednání revolvingového úvěru), soud zjistil, že žalovaná měla pravidelný příjem od [právnická osoba], ve výši až 50 836 Kč (příjem doložen za duben a květen), původ menších příjmových položek je začerněn (proto z něj nelze vycházet). Počáteční zůstatek výpisu 2024/4, který se vztahuje k období od 27. 3. 2024 do 21. 4. 2024, činil 0,20 Kč, celkové příjmy 57 501 Kč a celkové výdaje 45 387,77 Kč. Dle výpisu 2024/5, který se vztahuje k období od 22. 4. 2024 do 21. 5. 2024, výdaje 78 660,36 Kč převyšovaly příjmy 70 088 Kč. Výpis 6/2024 se vztahuje k období od 22. 5. 2024 do 19. 6. 2024. V tomto období jsou příjmy 50 197,60 Kč a výdaje 41 623,96 Kč. Výpis 7/2024 se vztahuje k období od 22. 6. 2024 do 23. 7. 2024, tj. k období po uzavření předmětné smlouvy ze dne 13. 6. 2024. Nicméně v tomto období výdaje 158 578,96 Kč převyšovaly příjmy 146 851,65 Kč.

8. Z výpisu ke kreditní kartě, který je doložen za období od 13. 6. 2024 do 31. 12. 2024 v měsíční periodicitě soud zjistil, že žalovaná načerpala celkem 19 913,70 Kč (bez poplatků a úroků, jak byly [právnická osoba]., účtovány), a dne 22. 6. 2024 splatila 8,01 Kč. K čerpání došlo právě a jen v červnu, další měsíce již byly účtovány pouze poplatky a úroky. V převážném rozsahu se jedná o čerpání pro [Anonymizováno].cz (českou sázkovou kancelář, která nabízí [právnická osoba] sázení, živé sázení, sportovní přenosy a online casino). Uvedené potvrzuje platební historie, ze které soud také zjistil, že žalovaná načerpala uvedených 19 913,70 Kč, dne 22. 6. 2024 zaplatila 8,01 Kč.9. [Anonymizováno] [jméno FO], a.s., upomínala žalovanou, že neplní své závazky. Dopisy ze dne 11. 8. 2024, 29. 9. 2024, 15. 10. 2024 upozornila žalovanou na dlužnou částku. Soud dodává, že žalobkyně nedoložila doklady o odeslání těchto upomínek.10. Dopisem ze dne 1. 11. 2024 [právnická osoba]., oznámila žalované zesplatnění a vyzvala ji k úhradě dlužné částky (tu vypočetla jako 26 011,04 Kč, z toho 4 394 Kč na poplatcích a 1 733,85 Kč na úrocích). Soud dodává, že žalobkyně nedoložila doklad o odeslání tohoto dopisu žalované.11. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba]., jako postupitelem, a žalobkyní, jako postupníkem, dne 17. 2. 2025, došlo k postoupení pohledávek dle přílohy č. [hodnota] (pohledávka za žalovanou je na straně 19/20), dle dohody ze dne 17. 2. 2025 je postoupení účinné okamžikem zaplacení úplaty za postoupení, úplata za postoupení pohledávek byla zaplacena 19. 2. 2025. Dopisem ze dne 27. 2. 2025 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni (žalobkyně doložila podací lístek ze dne 11. 3. 2025 potvrzující odeslání žalované).12. Dopisem ze dne 3. 6. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek ze dne 3. 6. 2025 potvrzující odeslání žalované).13. Závazkový vztah, vzniklý dne 13. 6. 2024, mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.14. Ust. § 419 o. z., definuje spotřebitele, ust. § 420 odst. 1 a 2 o. z., definuje podnikatele.15. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne ji úvěrující bez zbytečného odkladu. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Dle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 uvedeného zákona, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dle § 78 odst. 1, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Ve smyslu § 78 odst. 2 písm. b), se jedná zejména o dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Dle § 78 odst. 4, poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta.18. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 1. 1. 2024), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění platném a účinném od 29. 5. 2022), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.21. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.22. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.23. Právní úprava spotřebitelského úvěru je postavena na ochraně slabší smluvní strany, spotřebitele. Tato právní úprava navazuje na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména čl. 8 a čl. 23. Přístupem věřitele při zkoumání úvěruschopnosti se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost spotřebitele je třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu. Byť se tento rozsudek vztahuje k právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (platného a účinného do 30. 11. 2016), tyto závěry jsou použitelné i pro právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. (obdobně je tomu také v dalších uvedených rozhodnutích, jinak by nebyla v tomto odůvodnění citována). Úvěrující nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá ověřit údaje, které dlužník věřiteli uvedl, respektive je objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Zásadní je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, přiměřené a nezbytné informace představují zjištění běžných poměrů spotřebitele, jako jsou příjmy a výdaje a vyživovací povinnosti či jiné závazky, mohou se rozšiřovat dle toho, co bude zjištěno, přiměřenost a dostatečnost je dána individuálními okolnostmi. Nepodložená prohlášení spotřebitele nejsou dostatečná. Ověřování úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být zpětně ověřitelné. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, soud je povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet. Reálné splacení dluhu by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu i bez ohledu na to, zda je v některém zákoně zakotven, anebo nikoliv. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, potvrdil, že unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Ačkoliv doslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění platném a účinném do 28. 2. 2022, shledávalo soukromoprávní sankci věřitele za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, a to neplatnost sjednaného úvěru, neplatností relativní, unijně konformní výklad jednoznačně vedl k tomu, že se jedná o neplatnost absolutní. Neboť jenom tak se jedná o přiměřenou, účinnou a odrazující sankci. To zohlednil zákonodárce změnou právní úpravy v § 87 odst. 1, platnou a účinnou od 29. 5. 2022, dle které soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021, otázku náležité péče věřitele poskytujícího spotřebitelský úvěr je třeba při zkoumání úvěruchopnosti dlužníka hodnotit vždy v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, a to se zřetelem k pravděpodobné udržitelnosti měsíčních příjmů dlužníka, k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy či ke zkušenostem spotřebitele při sjednávání půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty. Tento výklad povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost spotřebitele potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 věci C755/22, dle kterého účelem právní úpravy je zajistit odpovědné úvěrování ze strany věřitelů a předcházet nezodpovědným praktikám a chránit spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023 - 57, nelze zaměňovat dostatečnost informací a jejich spolehlivost. Zákon poskytovateli úvěru sice dává prostor pro určitou samostatnou úvahu, tato úvaha je však omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, jež je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání. Uvedené znamená, že pokud rozumnou úvahou nad takto zjištěnými poměry spotřebitele dojde úvěrující k přesvědčivému závěru, že spotřebitel nebude mít zjevný problém poskytnutý úvěr splatit, může úvěr poskytnout, v opačném případě nikoliv. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., je zvláštní úpravou bezdůvodného obohacení k úpravě obecné, dle které je spotřebitel povinen vrátit pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem, to znamená, že soud nepřizná ani příslušenství, ani poplatky. Pokud bylo spotřebitelem něčeho plněno, původní započtení úhrad spotřebitele ztrácí na významu, neboť smlouva je od počátku neplatná. Proto je potřebné úhrady započíst pouze na jistinu. Pro tuto zvláštní úpravu nelze přiznat ani úroky z prodlení, nenastala totiž ještě splatnost bezdůvodného obohacení. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (logický výklad). Ust. § 87 lze vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1, které je speciálním ustanovením k obecnému pravidlu dle § 1958 odst. 2 o. z. Splatnost bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné úvěrové smlouvy tak určuje až rozhodnutí soudu nebo nová dohoda stran. Na tomto místě soud poznamenává, že je mu známo, že rozhodovací praxe odvolacích soudů se liší v právním názoru na to, zda je možné přiznat zákonné úroky z prodlení z částky bezdůvodného obohacení v tomto soudním řízení či nikoli, a to s odkazem na výklad splatnosti částky bezdůvodného obohacení spotřebitele (příkladem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 74 Co 147/2024 - 217, dále ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025 -153, oproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 27 Co 55/2025 - 208, nebo ze dne 30. 10. 2025, č. j. 27 Co 138/2024 - 135). Zdejší soud se ztotožňuje s výkladem podaným shora, kdy spotřebitel se dostane do prodlení teprve poté, co neuhradí vzniklé bezdůvodné obohacení ve lhůtě uložené tímto rozsudkem, byť si je vědom, že dokud nebude v tomto ohledu vydáno z důvodu předvídatelnosti a právní jistoty sjednocující rozhodnutí alespoň Nejvyšším soudem, či nedojde jinak k ustálení judikatury, bude se rozhodovací praxe jednotlivých nalézacích soudů v tomto ohledu odlišovat. Pokud soud zjistí poměry žalovaného, uloží zaplacení bezdůvodného obohacení v přiměřené době dle § 87 odst. 1 poslední věta. Jedná se o hmotněprávní lhůtu vycházející z poměrů spotřebitele. Pokud je spotřebitel v soudním řízení pasivní, nelze rozhodnout jinak, než lhůtu k plnění spojit s procesní pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. Tomu nasvědčuje také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, má spotřebitel.24. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.25. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Soud má dále s ohledem na uvedené za to, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., byla dne 13. 6. 2024 sjednána smlouva o revolvingovém úvěru čerpaném prostřednictvím kreditní karty (§ 2395 an. o. z.). Smlouva se řídí smluvním ujednáním a, ostatně jak je to u tohoto typu právních vztahů běžné, obchodními podmínkami včetně příslušných sazebníků (§ 1751 o. z.). V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba při svém podnikání, a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele, poskytnutý revolvingový úvěr představuje spotřebitelský úvěr, na který dopadá právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. [právnická osoba]., mohla dle zákonné úpravy (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.) poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila o tvrzení, jakým způsobem ověřila [právnická osoba]., úvěruschopnost žalované, kdy vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti. Ve smyslu § 78 zákona č. 257/2016 Sb., žalobkyně doložila pouze výpis z účtu za období cca 3 měsíců předcházející sjednání předmětného úvěru, dále žádost o kreditní kartu a obecné vyjádření [právnická osoba]., jak zkoumala úvěruschopnost žalované (poslední dvě uvedené shrnují toliko informace, které [právnická osoba]., k žalované uvažovala). Žalobkyně nedoložila ničeho více. [jméno FO] žalobkyně uvedla, že žalovanou [právnická osoba]., lustrovala v rejstřících, žalobkyně tvrzené lustrace nedoložila. Soud má s ohledem na skutečnosti tvrzené a doložené žalobkyní za to, že [právnická osoba]., nedostála zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované, neboť údaje, ze kterých vycházela byly kusé, a navíc kromě měsíčního příjmu za dobu dvou měsíců nebyly ani nijak doloženy. S ohledem na to, že se jednalo o revolvingový úvěr, kterým dojde k opakovanému čerpání v budoucnu, nabízí se, aby úvěrující požadoval doklad od zaměstnavatele vypovídající o stálosti zaměstnání úvěrovaného, případně požadoval výpis z jeho bankovního účtu za delší období. Ničeho takového nebylo úvěrujícím požadováno. Žalovaná měla přitom bydlet v nájmu a měla mít vyživovací povinnost. Doklady o měsíčních nákladech nejenom stran bydlení nebyly po žalované vyžadovány, ani to, ve vztahu ke komu a jakou vyživovací povinností je povinna. Z výpisu z bankovního účtu žalované přitom nepochybně plyne, že měla výdaje ve výši jejího měsíčního příjmu, resp. jej přesahující (výpis 2024/5). Výpis za tak krátké období přitom nebyl dostačující (nepodávaly se z něj dostačující informace). [jméno FO] [právnická osoba]., vycházela pouze z těchto informací, pak se jednalo o situaci, kdy byla za tohoto stavu kusých informací dána pochybnost nad schopností žalované sjednaný úvěr splácet. Přitom při úvaze o vyčerpání celých 20 000 Kč by měsíční splátka činila 4 000 Kč. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy ze dne 13. 6. 2024, a to pro nesplnění zákonné povinnosti úvěrujícího, která je stanovena v § 86 s důsledky v § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Proto se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy (jak žalobkyně požaduje úrok z úvěru a částky na poplatcích). Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Protože žalovaná načerpala celkem 19 913,70 Kč a vrátila pouze 8,01 Kč, je povinna vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 19 905,69 Kč. Protože se žalovaná v řízení nevyjádřila, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jejím možnostem ke splacení dle § 87 odst. 1 poslední věta, povinnost tvrzení a důkazní nese žalovaná (srov. uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost uvedeného ujednání zamítl, to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 poslední věta, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (podpůrně dle § 160 o. s. ř.), kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., vzhledem k tomu, že o skutečných současných poměrech žalovaného není soudu nic známo, a povinnost tvrzení a důkazní žalovaný v tomto ohledu v řízení z důvodu své nečinnosti neplnil. Soud má za to, že přiznání úroků z prodlení by bylo navíc v rozporu s principem poctivosti (§ 6 až 8 o. z.) a ochrany slabší strany, která je v těchto typech sporů poskytovateli spotřebitelských úvěrů, již při samotném sjednání závazku, zcela (a záměrně) pomíjena. S ohledem na uvedené soud žalobu zamítl pro částku dle výroku II.26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná částečně v rozsahu 59,5 %, v rozsahu 40,5 % úspěšná nebyla. Náhrada žalobkyni přiznaných nákladů řízení pak spočívá v 19 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Náklady žalobkyně účelně vynaložené k uplatňování práva spočívají v zaplaceném soudním poplatku v částce 972 Kč dle položky 2 bodu 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a nákladech právního zastoupení – odměna za zastoupení advokátem 3× 400 Kč dle § 14b odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, ve znění platném a účinném od 1. 1. 2025), za úkony příprava a převzetí zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, paušální náhradě hotových výdajů 3× 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) této vyhlášky, 315 Kč náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 2 787 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 9. 12. 2025, neboť tato skutková tvrzení a důkazy měly být obsahem již žaloby samotné. Proto soud žalobkyni přiznal na nákladech řízení 530 Kč (19 % z 2 787 Kč).