6 C 148/2024

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 1. 8. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky částku 119.110,59 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17.121,69 Kč, úrokem 15 % ročně z částky 118.080,59 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9.145,39 Kč od 25. 1. 2024 do 1. 8. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 119.110,59 Kč od[Anonymizováno] 2. 8. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %.

2. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne 16. 12. 2021 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalovaná byla v souladu se smlouvou oprávněna čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty a zavázala se takto poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky. Sjednaný úvěrový rámec činil 123.000 Kč a výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 2,45 % z úvěrového rámce se splatností vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 134.220 Kč a na takto poskytnutý úvěr uhradila částku 34.476 Kč. Jelikož však žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 10. 1. 2024 a žalovaná byla vyzvána ke splacení celého úvěru dopisem z téhož dne. Žalované byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění. Ke dni sepsání žaloby eviduje žalobkyně za žalovanou pohledávku ve výši 119.110,59 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 118.080,59 Kč a nákladů na vymáhání ve výši 1.030 Kč. Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 17.121,69 Kč, úrok ve výši 15,88 % p. a. od 2. 8. 2024 do zaplacení z částky 118.080,59 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 9.145,39 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 2. 8. 2024 z částky 119.110,59 Kč.

3. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

4. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, soud však podle příslušných ustanovení o. s. ř. považoval zásilku za doručenou. Protože se žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] a žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr formou úvěrového rámce 20.000 Kč s roční úrokovou sazbou 15,88 %. Žalovaná se pak zavázala úvěr splácet ve splátkách ve výši minimálně 2,45 % z úvěrového rámce (tj. 490 Kč) se splatností vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Nedílnou součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba]. Podle úvěrových podmínek mj. může žalobkyně přistoupit k zesplatnění úvěru v případě, že se žalovaná dostane do prodlení se splacením dvou a více splátek nebo do prodlení se zaplacením splátky po dobu delší než tři měsíce (bod 6.1.) a v případě prodlení s úhradami je dále žalobkyně oprávněna účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši písemně oznámí, smluvní pokutu a úroky z prodlení (bod 7.1.).

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaná z titulu předmětného revolvingového úvěru čerpala v období od prosince 2021 do srpna 2023 celkem částku 134.220 Kč a na splátkách naopak uhradila částku celkem 34.476 Kč (poslední úhrada byla provedena dne 31. 10. 2023).

7. Výzvou ze dne 10. 1. 2024 žalobkyně žalovanou vyzvala ke splacení celého úvěru čerpaného na základě předmětné úvěrové smlouvy do 14 dnů, a to z důvodu prodlení žalované s úhradou jejích závazků. Podle podacího archu byla výzva žalované odeslána dne 11. 1. 2024.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 2. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky 127.595,71 Kč do 8. 2. 2024. Podle podacího archu byla výzva odeslána žalované dne 2. 2. 2024.

9. Z potvrzení žalobkyně o provedení ověření bonity klienta vystaveného dne 1. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně měla provést před uzavřením smlouvy ověření bonity žalované s tím, že žalovaná je vdaná, bydlí ve vlastním bytě/domě, má 2 děti, její příjmy ze zaměstnání činí 21.000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti 30.000 Kč a měsíční výdaje činí 10.000 Kč. Informace z různých registrů (např. SOLUS, NRKI, ISIR, CEE či MVCR) byly ověřeny bez negativních zjištění.

10. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy byly u žalované vedeny další nesplacené úvěry, a to ve výši cca 286.000 Kč s měsíčními splátkami 3.425 Kč (spotřební úvěr), ve výši cca 43.000 Kč se splátkami 459 Kč měsíčně (osobní úvěr) a ve výši cca 1.434.000 Kč a splátkami 5.877 Kč (spoludlužník hypotečního úvěru).

11. Z přehledu pohybů na účtu žalované za období od 19. 9. 2021 do 13. 12. 2021 se podává, že žalovaná měla příjmy od společnosti [Anonymizováno] ve výši průměrně 17.277 Kč měsíčně a dále obdržela v prosinci 2021 nemocenské 2.070 Kč. Jinak na účtu probíhaly běžné transakce, přičemž pravidelné výdaje na bydlení se ve výpisu dohledat nepodařilo.

12. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Žalobkyně k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované předložila vlastní potvrzení o provedení ověření bonity žalované (vystavené v srpnu 2024), úvěrovou zprávu a přehled pohybů na běžném účtu žalované za poslední tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy a z těchto dokladů bylo prokázáno pouze tolik, že příjmy žalované ze zaměstnání činily kolem 18.000 Kč měsíčně a měla další dluhy z nesplacených úvěrů v celkové částce téměř 1.800.000 Kč s měsíčními splátkami necelých 10.000 Kč. Z potvrzení žalobkyně se pak podává, že žalobkyně byla v době uzavření smlouvy vdaná, bydlela ve vlastním bytě či domě, měla dvě děti a příjmy ostatních členů domácnosti měly činit 30.000 Kč (tyto údaje o žalované byly totožně uvedeny i v záhlaví uzavřené úvěrové smlouvy). Jiné důkazy ovšem žalobkyně v průběhu řízení v této souvislosti, přestože byla v průběhu ústního jednání soudu poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nabídnout nemohla.

17. Na základě uvedených zjištění pak soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze v dané věci považovat za dostatečný. Žalobkyně podle obsahu spisu především neověřovala celkové příjmy domácnosti, kdy nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by vyplývaly příjmy ostatních členů domácnosti (přitom ani není zřejmé, o jaké osoby se jedná). Také nebyly nijak ověřeny pravidelné výdaje žalované, zejm. pak na bydlení, kdy tyto se ani nepodávají z předloženého přehledu pohybů na účtu. Výše těchto nákladů je zcela individuální, je odvislá mj. od formy a kvality bydlení a nelze ani vycházet z nějakých normativně stanovených průměrných nákladů. K tomu lze dodat, že nejen příjmová, ale právě i výdajová stránka má podstatný vliv na posouzení schopnosti dlužníka řádně spotřebitelský úvěr splácet. Zůstává tedy otázkou, jaké byly skutečné celková osobní, finanční a majetkové poměry žalované, přičemž pokud by soud vycházel pouze z prokázaných skutečností, tzn. příjmy žalované cca 18.000 Kč, z čehož jen splátky na jiné závazky činí 10.000 Kč měsíčně, vznikají i při jen minimálních výdajích na vlastní osobu, dvě děti a pravidelné náklady na bydlení důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

18. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

19. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

20. Již na tomto základě proto soud dovodil, že podle výsledků dokazování žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s informacemi od žalované, které zejména pokud jde o některé příjmy domácnosti a pravidelné výdaje dále neověřovala, a žalované úvěr přesto poskytla. Přitom zde byly určité rizikové faktory spočívající minimálně ve zjištění, že žalovaná byla zavázána z jiných úvěrových smluv a výše splátek dosahovala zhruba polovinu jejích vlastních příjmů, na což měla žalobkyně reagovat pečlivějším a důkladnějším postupem nebo rozhodnutím úvěr neposkytnout.

21. Následkem nesplnění uvedené povinnosti žalobkyně je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

22. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod.

23. V posuzované věci byla žalovanou čerpána částka úvěru celkem 134.220 Kč, z níž uhradila pouze 34.476 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 99.744 Kč, která představuje právě rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených splátek. Ve zbytku předmětu řízení pak byla žaloba zamítnuta.

24. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

26. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

27. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

28. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

29. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

30. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

31. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla výzva ke splacení celého úvěru ze dne 10. 1. 2024, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 14 dnů od sepisu výzvy, tj. do 24. 1. 2024. Na výzvu žalovaná nijak nereagovala a rovněž po celou dobu řízení zůstala pasivní. Žalovaná tedy ani netvrdila, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jejím možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesla. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

32. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po marném uplynutí uvedené lhůty se žalovaná dostala do prodlení a je tedy povinna platit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyni lze takto přiznat kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z přiznané částky 99.744 Kč od 25. 1. 2024 do 1. 8. 2024 v částce 7.637,50 Kč a dále v téže výši od 2. 8. 2024 do zaplacení. ve zbytku příslušenství pak byla žaloba zamítnuta.

33. K zaplacení přiznané částky soud žalované stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se ve věci nevyjádřila a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalované) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější, a to v rozsahu 69,05 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 118.046,25 Kč a zamítnuta byla v částce 52.906,18 Kč) a žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni 38,10 % nákladů řízení.

35. Tyto náklady v částce 36.827,54 Kč. sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4.765 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 119.110,59 Kč sestávající z částky 5.900 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 119.110,59 Kč sestávající z částky 5.900 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 4. 2025 náhrada 1.547,97 Kč za 130 ujetých km v částce 947,97 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26.497,97 Kč ve výši 5.564,57 Kč. Z toho bylo z výše uvedených důvodů žalobkyni přiznáno 38,10 %, tedy částka 14.031 Kč.