6 C 20/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 29. 10. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 147.332,68 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13.253,07 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6.209,70 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 147.332,68 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 % a s úrokem 12,9 % ročně z částky 143.924,68 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]., IČ: [IČO], a žalovaným byla dne 10. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 210.000 Kč z úvěrového účtu č. [č. účtu]. Část úvěru byla poskytnuta na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalovaného a zbývající část úvěru byla poskytnuta žalovanému neúčelově převodem na běžný účet. Žalovaný se zavázal hradit bance úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 12,90 % p. a., dále poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména za vedení úvěrového účtu. Žalovaný byl povinen splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru, úroků a vyčíslených poplatků. Banka proto využila svého práva a dopisem ze dne 2. 11. 2023 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 2. 11. 2023. V souladu s ujednáním ve smlouvě banka dále uplatnila právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty ve výši 153.838,45 Kč byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Ode dne následujícího po dni zesplatnění má žalobce nárok také na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny a dlužných poplatků a smluvní pokuty. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2024, a to s účinností ke dni 21. 6. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 12. 7. 2024. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 166.795,45 Kč. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 143.924,68 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 3.408 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 6.209,70 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 13.253,07 Kč, úroků ve výši 12,90 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 143.924,68 Kč od 3. 11. 2023 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 15,00 % p. a. z dlužné částky ve výši 147.332,68 Kč (sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 143.924,68 Kč, dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 3.408 Kč) od 26. 6. 2024 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Tato výzva byla žalovanému odeslána doporučeně dne 27. 9. 2024. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček soud zjistil, že byla uzavřena mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným dne 10. 6. 2019 a banka se v ní zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 210.000 Kč s roční úrokovou sazbou 12,90 %. Peněžní prostředky měly být poskytnuty na úhradu dluhů žalovaného u české spořitelny a. s. v částce celkem 105.079,89 Kč a zbývající část jistiny na běžný účet žalovaného. Žalovaný se pak zavázal úvěr splácet včetně příslušenství a dohodnutých poplatků ve splátkách ve výši 3.623,19 Kč (včetně pojištění). Pro případ porušení povinností žalovaného bylo ve smlouvě sjednáno oprávnění banky prohlásit pohledávky za okamžitě splatné.

5. Z platební historie a výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy čerpal sjednaným způsobem celkem částku 210.000 Kč a dosud bylo z jeho strany uhrazeno celkem 184.810,71 Kč.

6. Z žádosti žalovaného o úvěr ze dne 10. 6. 2019 soud zjistil, že žalovaný zde mj. uvedl informace o svých poměrech tak, že je svobodný, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí ve vlastním domě/bytě a jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 42.086 Kč.

7. K tomu žalobkyně dále předložila úvěrovou zprávu, podle níž dosavadní splátky žalovaného na dluhy ve výši 99.589 Kč činily 1.788 Kč. Podle potvrzení zaměstnavatele o příjmu žalovaného ze dne 10. 6. 2019 činil čistý měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce 42.086 Kč.

8. Z oznámení ze dne 4. 11. 2023 bylo zjištěno, že banka sdělila žalovanému zesplatnění pohledávky a vyzvala ho k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru ve výši 153.838,45 Kč nejpozději do 20. 11. 2023. Podle podacího archu byla zásilka odeslána žalovanému dne 7. 11. 2023.

9. Z přípisu ze dne 28. 6. 2024 soud zjistil, že společnost [Anonymizováno] oznámila žalovanému postoupení pohledávky z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni. K tomu byla ještě doložena smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi společností [právnická osoba]. a žalobkyní dne 19. 6. 2024 a příloha ke smlouvě zahrnující mj. předmětnou pohledávku za žalovaným.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky 189.585,07 Kč do 12. 10. 2024. Podle podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému téhož dne.

11. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. V posuzované věci soud v této souvislosti na základě provedených důkazů uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostačující. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl některé informace o svých poměrech (viz bod 6 odůvodnění), takto získané informace od žalovaného však žalobkyně doložila pouze potvrzením zaměstnavatele o výši průměrného příjmu a interní úvěrovou zprávou s uvedením mj. splátek hrazených žalovaným. Jen z těchto dokladů však podle přesvědčení soudu dostatečně nevyplývá, jaké byly celkové osobní, finanční a majetkové poměry žalovaného před uzavřením smlouvy, kdy byla v podstatě ověřena jen výše jeho příjmů z pracovního poměru. Nebyla však především důsledněji ověřována výdajová stránka rozpočtu žalovaného, jako např. pravidelné výdaje na bydlení, kdy výše těchto nákladů je zcela individuální a je odvislá mj. od formy a kvality bydlení a nelze ani vycházet z nějakých normativně stanovených průměrných nákladů. Dále předmětem zájmu nebyly celkové příjmy domácnosti žalovaného k posouzení jejich dostatečnosti s ohledem na uváděné dvě vyživovací povinnosti (přitom ani není zřejmé, o jaké osoby se jedná) a z obsahu spisu se ani nepodává, zda a jaké měl žalovaný v době uzavření smlouvy volné finanční prostředky (což by bylo lze zjistit např. z výpisů z účtu), zda a s jakým výsledkem bylo provedeno ověření žalovaného v běžných dostupných registrech apod.

16. K tomu lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

17. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

18. Jak také konstatoval Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Již na tomto základě proto soud dovodil, že podle výsledků dokazování předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s informacemi od žalovaného, které zejména pokud jde o některé pravidelné výdaje a celkové poměry domácnosti dále neověřoval, a žalovanému úvěr přesto poskytl. Přitom zde byly určité faktory spočívající minimálně ve skutečnosti, že se jednalo o konsolidaci předchozích závazků žalovaného a žalovaný uváděl vícečlennou domácnost pouze s jedním zdrojem příjmu, na což měl předchůdce žalobkyně reagovat pečlivějším a důkladnějším postupem nebo rozhodnutím úvěr neposkytnout.

20. Následkem nesplnění uvedené povinnosti žalobkyně je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

21. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod.

22. V posuzované věci byla žalovaným čerpána částka úvěru celkem 210.000 Kč, z níž dosud uhradil částku 184.810,71 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 25.189,29 Kč, která představuje právě rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených splátek. Ve zbytku předmětu řízení pak byla žaloba zamítnuta.

23. Pokud jde o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

25. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

26. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

27. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

28. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

29. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

30. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla výzva ke splacení celého úvěru ze dne 4. 11. 2023, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 20. 11. 2023. Na výzvu žalovaný nijak nereagoval a rovněž po celou dobu řízení zůstal pasivní. Žalovaný tedy ani netvrdil, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda doba k plnění uvedená ve výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

31. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po marném uplynutí uvedené lhůty se žalovaný dostal do prodlení a je tedy povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyni lze takto přiznat kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z přiznané částky 25.189,29 Kč za dobu od 21. 11. 2023 do 17. 6. 2024 (do tohoto data byl podle doplnění žaloby zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 13.253,07 Kč návrhem požadován – č. l. 59 spisu) a dále v téže výši z přiznané jistiny od 26. 6. 2024 do zaplacení, kdy soud je v tomto směru vázán podaným návrhem. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba zamítnuta.

32. K zaplacení přiznané částky soud žalovanému stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se ve věci nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalovaného) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.

33. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 19. 6. 2024 a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za situace, kdy v řízení úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly.