Výrok
I. Žaloba na zaplacení částky 92.877,34 Kč s úrokem z prodlení 15 % p. a. z částky 45.093,73 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem 20,88 % p. a. z částky 45.093,73 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 2. 12. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 65.714 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7.778,67 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 19.384,67 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 45.093,73 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení ve výši 15 % a s úrokem 20,88 % ročně z částky 45.093,73 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovanou došlo dne 12. 2. 2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Předchůdce žalobkyně přitom jako poskytovatel zápůjčky posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 80.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit částku ve výši 68.714 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 50.508 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,88 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 14.384 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 8.262 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 8. 2022. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 12. 5. 2023. Ke dni 10. 9. 2023 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila částku 45.093,73 Kč a dlužný poplatek částku 20.620,27 Kč. Po tomto datu nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 83.000 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 45.093,73 Kč dále úrokem ve výši 20,88 % ročně, a to od 13. 8. 2022 do zaplacení. Předchůdce žalobkyně měl současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Pohledávka včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 7. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Kapitalizovaný úrok ve výši 19.384,67 Kč představuje úrok ve výši 20,88 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 45.093,73 Kč od 13. 8. 2022, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 29. 7. 2024. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 7.778,67 Kč je počítán ve výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny 45.093,73 Kč od 12. 6. 2023 do 29. 7. 2024. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 2. 2021 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovanou jako dlužníkem a společností [právnická osoba], IČO: [IČO], jako věřitelem, pod č. [hodnota]. Na základě smlouvy žalovaná obdržela hotovostní úvěr ve výši 80.000 Kč (v doložené smlouvě je sice částka nečitelná, avšak vyplývá z rozdílu uvedené celkové dlužné částky na poslední straně smlouvy a výše poplatku s doplňkovým pojištěním) sjednaný s pevně stanovenou úrokovou sazbou 69 %. Převzetí částky v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se pak zavázala věřiteli vrátit poskytnutou částku s poplatkem v celkové částce 66.392 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 8.262 Kč.
5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná hradila splátky úvěru nepravidelně a v období od 27. 4. 2021 do 12. 5. 2023 zaplatila celkem 83.000 Kč.
6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 21. 5. 2025.
10. Z doložené žádosti žalované o úvěr (zákaznické karty) ze dne 11. 2. 2021 pak soud zjistil, že žalovaná sdělila informace o své osobě tak, že je svobodná, nemá vyživovacích povinností, žije ve vlastním bydlení, její příjmy činí z pracovního poměru 30.936 Kč, další příjmy domácnosti činí 35.000 Kč a odhadované měsíční výdaje 6.000 Kč. K tomu žalobkyně dále předložila výplatní lístky žalované za listopad a prosinec 2020 (jiné doklady k ověření podle obsahu zákaznické karty žalovaná nenabídla), z nichž se podává čistý příjem žalované 30.513 Kč a 31.359 Kč. Další doklady k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně soudu v průběhu řízení neposkytla.
11. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. V daném případě se předchůdce žalobkyně podle obsahu spisu sice poměry žalované a její schopností úvěr splácet zabýval, avšak nedostatečně. Pokud jde o příjmovou stránku, lze vycházet z doložených výplatních lístků, nebyl však již doložen žalovanou tvrzený další příjem domácnosti (kde navíc není zřejmé, o jaký další příjem a koho se jedná). Rovněž nebylo soudu doloženo, že by se předchůdce žalobkyně zabýval výdaji žalované, zejm. pravidelnými výdaji na bydlení či případnými dalšími závazky apod., přičemž žalovanou obecně uváděné odhadované výdaje 6.000 Kč odpověď na tuto otázku neposkytují. Nejsou tedy zřejmé takové skutečnosti, v jaké formě bydlení žalovaná skutečně uspokojovala své bytové potřeby, v jaké výši jí vznikaly výdaje spojené s bydlením, zda a jaké měla případně další pravidelné náklady a výdaje, zda a jaké měla prostředky na účtu (měla-li jej k dispozici) a jak s nimi hospodařila, zda měla žalovaná nějaké další závazky (v jaké výši a v jakých splátkách je podle okolností hradila) apod. Ani soud pak nemohl takové skutečnosti dokazováním ověřit. Přitom předchůdce žalobkyně mohl jednoduše doklady k uvedeným skutečnostem zajistit (např. vyžádat od žalované doklady k bydlení a výdajům s tím spojeným, výpisy z účtu, zjistit alespoň v běžných registrech závazkovou minulost žalované). Pokud takto předchůdce žalobkyně nepostupoval, posouzení schopnosti žalované úvěr splácet zůstalo přinejmenším neúplné a závěr o dostatečné bonitě žalované předčasný. Nelze přitom spoléhat pouze na údaje od žalované a není tedy relevantní, že je potvrdila podpisem zákaznické karty či úvěrové smlouvy.
12. K tomu lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
13. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
14. Již na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s informacemi od žalované, které dále v potřebném rozsahu neověřoval.
15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
16. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, ve smlouvě sjednaného pojištění apod. Není pak ani významné, na jaká plnění předchůdce žalobkyně nebo žalobkyně žalovanou dosud uhrazené částky započetli.
17. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 80.000 Kč. Z transakční historie pak vzal soud za prokázané, že žalovaná dosud uhradila částku 83.000 Kč. Z toho je zřejmé, že žalovaná již dosud uhradila více, než činila jistina poskytnutého úvěru, a proto soud žalobu zamítnul. Pro úplnost soud dodává, že příslušenství ve formě úroku z prodlení by s ohledem na povahu nároku (bezdůvodné obohacení) mohlo žalobkyni náležet nejdříve od výzvy k zaplacení žalované (§ 1958 odst. 2 o. z.), k čemž podle obsahu spisu došlo nejdříve v roce 2024 v oznámení o postoupení pohledávky. Poslední splátka uhrazená žalovanou však proběhla 12. 5. 2023 a pokud k tomuto okamžiku již ničeho nedlužila, nemohla se dostat do prodlení s plněním. Nárok na úrok z prodlení proto žalobkyni nevznikl.
18. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena především oznámením předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 odeslaným žalované podle podacího lístku dne 16. 8. 2024. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byla-li žalovaná o postoupení vyrozuměna, nebo byli-li postoupení pohledávky prokázáno (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za situace, kdy žalovaná byl v řízení úspěšná, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly.