Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8.480 Kč v měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba na zaplacení částky 13.187,20 Kč s úrokem z prodlení 15 % p. a. z částky 18.596 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 31,95 % p. a. z částky 16.180,88 Kč od 16. 11. 2023 do 9. 12. 2023 ve výši 335,52 Kč a úroku ve výši 15 % p. a. z částky 16.180,88 Kč od 10. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 16. 11. 2023 dosáhne částky [částka], se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 10. 5. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 18.596 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18.596 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 11. 2023 do zaplacení, dále pohledávky ve výši 3.071,20 Kč, úroku ve výši 31,95 % p. a. z částky 16.180,88 Kč od 16. 11. 2023 do 9. 12. 2023 ve výši 335,52 Kč a úroku ve výši 15 % p. a. z částky 16.180,88 Kč od 10. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 16.11.2023 dosáhne částky 42.796,00 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [RČ]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 31,95 % p. a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 768 Kč (včetně úhrady za pojištění 25 Kč). Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo uhrazeno pouze 15 splátek po 768 Kč (poslední dne 11. 8. 2023. S ohledem na prodlení se zaplacením splátek č. 16 a 17 vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 498 Kč (249 Kč za každou splátku v prodlení o délce 30 dnů) a dále na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 600 Kč (200 Kč za každou splátku v prodlení o délce 15 dnů u splátek č. 9, 16, 17). V důsledku prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 16 splatné dne 10. 9. 2023. K datu 14. 11. 2023 tak došlo k zesplatnění celého úvěru a novou jistinu ve výši celkem 17.448,25 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 16. 11. 2023 až do zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni dluží a) novou jistinu úvěru 17.448,25 Kč (odpovídá dlužné původní jistině úvěru 16.180,88 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění 1.267,37 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokutu 498 Kč s příslušenstvím, c) náhradu nákladů 600 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru 17.448,25 Kč za každý den prodlení od 16. 11. 2023 k datu vyhotovení žaloby ve výši 3.071,20 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky 16.180,88 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy od 10. 12. 2023) v zákonné sazbě 15 % p. a., f) úhrady za pojištění 2 x 25 Kč). Žalovaný tyto částky neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy.
2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že si je vědom dlužné částky, přičemž půjčka byla pro dnes již bývalého kamaráda, který slíbil, že ji bude splácet. Tak to fungovalo asi jen do roku 2023. Sám pak neměl dostatek finančních prostředků a neměl z čeho dluh uhradit. Nyní je v invalidním důchodu.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne [datum] a oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. [RČ] a na základě smlouvy se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut spotřebitelský bezúčelový úvěr v částce 20.000 Kč. Žalovaný se pak zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok formou pevné úrokové sazby ve výši 31,95 % p. a. splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 768 Kč včetně úhrady za pojištění počínaje měsícem květen 2022 (celková částka k úhradě 35.664, RPSN 37,07 %). Dále bylo mezi mj. stranami dohodnuto, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru (bod 6.3. smlouvy) a ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru (6.4.). V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. U dluhu, s jehož plněním je klient v prodlení delším než 90 dnů, vzniká poskytovateli právo na úrok, který odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 8 procentních bodů. Poskytovatel je však oprávněn požadovat na úrocích částku maximálně 120 % částky, kterou má klient zaplatit. Dále bylo dohodnuto, že poskytovateli vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 249 Kč za každou splátku, u které se klient ocitne v prodlení o délce 30 dnů (maximálně 2.999 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se klient ocitne v prodlení o délce 15 dnů (čl. 6.1. a 6.2.). Součástí smlouvy byl splátkový kalendář. Přílohou smlouvy ze dne [datum] bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr za měsíční úhradu 25 Kč.
4. Poskytnutí úvěru žalovanému v částce 20.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě bylo doloženo dokladem o vyplacení úvěru ze dne 22. 4. 2022. Žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybňoval.
5. Z karty klienta se podává, že z titulu předmětné úvěrové smlouvy bylo dosud uhrazeno 15 splátek po 768 Kč, poslední dne 11. 8. 2023, z čehož u deváté splátky došlo k prodlení, které bylo delší 15 dnů.
6. Výzvami ze dne 11. 10. 2023 a 10. 11. 2023 byl žalovaný před zesplatněním úvěru upozorněn na tuto možnost s tím, že došlo k prodlení s úhradou splátek 16 – 18.
7. Oznámením ze dne 14. 11. 2023 žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru a dalších plnění. K tomu lze doplnit, že žalovaný v průběhu řízení nijak nezpochybňoval prodlení s úhradou uvedených splátek úvěru, resp. netvrdil ani neprokázal jejich úhradu.
8. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 15 dnů. Podle podacího archu byla výzva odeslána na adresu žalovaného téhož dne.
9. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 9. 6. 2024. V průběhu řízení pak byly žalobkyní předloženy doklady k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného z nichž soud učinil následující zjištění.
13. Z hodnocení klienta (na formuláři žalobkyně) se podává, že žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, bez dalších osob v domácnosti a celkem má příjmy 13.818 Kč a výdaje 12.288 Kč (splátky 5.728 Kč, bydlení jiné 2.700 Kč a životní minimum 3.860 Kč). Z toho pak žalobkyně odvodila rezervu 1.030 Kč.
14. Z rozhodnutí [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovanému byla snížena výše invalidního důchodu druhého stupně na částku 13.818 Kč, od 6. 4. 2022. Z detailu transakcí u [Anonymizováno] soud zjistil, že žalovanému byl vyplacen invalidní důchod za duben 2022 v částce 13.818 Kč a za březen 2022 v částce 23.735 Kč.
15. Dále byl předložen výpis z účtu žalovaného u [Anonymizováno]., za říjen 2021 s počátečním zůstatkem -153 Kč a konečným zůstatkem -116,50 Kč, a to bez významných pohybů na účtu během uvedeného měsíce.
16. Žalobkyně dále doložila výpis z registrů SOLUS žalovaného bez negativních informací a výpis z NRKI, kde bylo uvedeno CBS skóre 507 (nízké riziko).
17. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
18. Z výpovědi žalovaného soud ještě zjistil, že v dubnu 2022 mu byl snížen invalidní důchod na II. stupeň a ten pobírám takto až dosud. Jiné příjmy neměl. Pokud jsou v hodnocení klienta uvedeny splátky necelých [částka], jednalo se o jiný úvěr asi ve výši [částka] (i tuto částku poskytl kamarádovi). V době uzavření smlouvy bydlel v nájmu, kde hradil kolem [částka], plus internet, telefon a podobně, celkem tedy asi [částka]. Údaje do hodnocení klienta uváděl ten známý.
19. Na základě těchto zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji o finančních schopnostech a možnostech žalovaného, kdy zejm. neověřovala, jaké jsou skutečné pravidelné výdaje žalovaného (které vždy významně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti). Pokud jde o výdaje, bylo v hodnocení klienta předně uvedeno, že představují náklady na „jiné“ bydlení 2.700 Kč, s tímto se však podle názoru soudu žalobkyně neměla spokojit, neboť obvyklé výdaje na bydlení (zvláště pokud by bylo ve formě pronájmu, jak vypověděl žalovaný) bývají zpravidla podstatně vyšší. Žalovaný dále uvedl ve vztahu k příjmům poměrně vysoké splátky 5.728 Kč, představující téměř polovinu jeho příjmů, zde však není z ničeho zřejmé (a žalobkyně nedoložila, že by se touto otázkou blíže zabývala), jaká byla v době uzavření smlouvy celková dlužná částka, zda byla řádně hrazena a jaký by to mělo dopad na celkovou finanční situaci žalovaného. Jinak řečeno, podle přesvědčení soudu bylo na místě, aby žalobkyně po žalovaném požadovala některé uváděné údaje přinejmenším vysvětlit a doložit příslušnými doklady. Takto však v daném případě žalobkyně nepostupovala (přitom není podstatné, jaké byly skutečné poměry žalovaného, nýbrž právě to, že žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost klienta) a za daného stavu zde musely být objektivně vzato pochybnosti o skutečných finančních, majetkových poměrech žalovaného a o jeho schopnostech a možnostech úvěr splácet. Z dalších dokladů měla žalobkyně zřejmě i výpis z běžného účtu žalovaného, a přestože byl starší cca 6 měsíců, vyplývá z něj, že žalovaný neměl ani žádné úspory. O to měl být postup žalobkyně pečlivější, zvláště pokud byla vyčíslena rezerva žalovaného jen ve výši prakticky významně nepřesahující předpokládanou výši splátek úvěru. Lze dodat, že na uvedených závěrech nemůže objektivně vzato nic změnit ani zjištěná hodnota skóre žalovaného z databáze NRKI.
20. Lze doplnit, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
21. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Přitom nelze přenášet odpovědnost za posouzení úvěruschopnosti čistě na žadatele o úvěr. Naopak je to poskytovatel úvěr, kterému zákon ukládá povinnost k posouzení úvěruschopnosti žadatele a k tomu je nepochybně nadán i příslušnými znalostmi a příslušným aparátem. Jak již bylo uvedeno, nelze se také jen spoléhat na údaje uváděné klientem, neboť ten má primárně zájem na poskytnutí úvěru, a to může vést ke sdělení zkreslených či dokonce nepravdivých údajů.
22. Již na tomto základě proto soud uzavřel, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila s omezenými informacemi od žalovaného, které dále nezjišťovala (nedoplňovala) a neověřovala. Z výsledků takového posouzení úvěruschopnosti pak ani žalobkyně nemohla objektivně vzato dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. I přesto žalovanému úvěr poskytla.
23. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
24. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání, úhrad pojistného apod.
25. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 20.000 Kč, z níž podle obsahu spisu dosud uhradil částku 11.520 Kč. Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 8.480 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.
26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
27. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
28. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
29. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
30. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
31. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla).
32. K tomu soud z výpovědi žalovaného dále zjistil, že je stále v invalidním důchodu II. stupně, který pobírá ve výši 15.500 Kč měsíčně. Navíc si přivydělává jako hlídač s příjmem 7.000 - 8.000 Kč za měsíc. Má další dluhy, celkem cca 800.000 Kč, nemá žádné úspory ani majetek větší hodnoty. Za bydlení hradí asi 7.000 Kč za měsíc.
33. Soud pak na základě posouzení zjištěných poměrů žalovaného, zejména jeho příjmů a pravidelných výdajů včetně jeho dalšího zadlužení dospěl k přesvědčení, že není ve schopnostech a možnostech žalovaného vrátit přiznanou částku jednorázově, a proto mu podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. umožnil dluh splácet v přiměřených měsíčních splátkách, přičemž jako odpovídající shledal částku 500 Kč měsíčně (kterou by nakonec žalovaný i podle vlastního vyjádření měl být schopen splácet). Nic samozřejmě nebrání, aby žalovaný splácel podle možností vyšší splátky. Splácení dluhu by nemělo být v zásadě ani na újmu žalobkyně, coby silné finanční společnosti.
34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když ve věci úspěšnějšímu žalovanému náklady podle obsahu spisu nevznikly.