6 C 97/2025

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 21. 5. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 94.824,24 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.480,42 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.262,52 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 44.000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % a úrokem 12,75 % ročně z částky 44.000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a dále zaplacení částky 6.699,50 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.222,08 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.284,16 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 5.109,73 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 15 % a úrokem 15 % ročně z částky 5.109,73 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.

2. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ: [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Na základě smlouvy poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 44.000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 56.421 Kč a celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 4.782 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 10. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Ke dni 25. 6. 2023 činila dlužná jistina částku 44.000 Kč a dlužný poplatek částku 56.421 Kč. Dále byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 2.105 Kč, vše v 6 měsíčních splátkách po 1.351 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 7. 2023. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 13. 2. 2023 a ke dni 25. 6. 2023 provedl předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila částku 5.109,73 Kč a dlužný poplatek částku 1.589,77 Kč. Pohledávky vyplývající z výše uvedených smluv, včetně příslušenství, byly ze strany společnosti [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 1. 2025. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění.

3. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

4. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum]. Předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 44.000 Kč a žalovaný se pak zavázal úvěr vrátit společně s poplatkem 53.082 Kč zahrnujícím úrok 42.421 Kč, částku za zpracování úvěru 1.500 Kč a částku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 9.161 Kč, to vše do 21 měsíců. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovostní formě.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum]. Předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč a žalovaný se pak zavázal úvěr vrátit společně s poplatkem 2.105 Kč zahrnujícím úrok 960 Kč, částku za zpracování úvěru 500 Kč a částku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení 645 Kč, to vše do 6 měsíců. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovostní formě.

7. Z tabulek umoření soud zjistil, že na úvěr ve výši 44.000 Kč žalovaný dosud neuhradil ničeho a na úvěr ve výši 6.000 Kč byla vrácena částka 1.351 Kč (dne 13. 2. 2023).

8. S ohledem na dobu uzavření předmětných smluv soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. K tomu lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. V posuzované věci žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze zákaznické karty (žádosti o spotřebitelský úvěr) ze dne [datum] a [datum], v nichž žalovaný uvedl některé údaje o svých poměrech. Z těchto karet bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá vyživované osoby, žije s rodiči, pracuje na plný úvazek s čistým příjmem 24.172 Kč resp. 19.568 Kč, další příjmy domácnosti činí 20.000 Kč - 30.000 Kč a má odhadované měsíční výdaje 2.000 Kč. V případě prvně uvedené žádosti měl žalovaný doložit výplatní pásky. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného v průběhu řízení předloženy nebyly.

14. V daném případě se tedy podle obsahu spisu předchůdce žalobkyně poměry žalovaného zabýval (vyžádal od něho potřebné informace), nebylo však prokázáno, že by žalovaným uváděné informace jakkoliv ověřoval (nebyly doloženy ani např. výplatní pásky zmiňované v jedné ze zákaznických karet). Takový postup soud považuje ve světle citované právní úpravy za nedostatečný a nutně uzavřel, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdce žalobkyně nebylo prokázáno.

15. Předchůdce žalobkyně v postavení věřitele tedy nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s informacemi od žalovaného, které dále neověřoval, a žalovanému úvěr přesto poskytl.

16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

17. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, pojištění apod.

18. V posuzované věci byly žalovanému poskytnuty částky úvěru 44.000 Kč a 6.000 Kč, přičemž z prvně uvedené částky žalovaný podle obsahu spisu dosud neuhradil ničeho a z částky 6.000 Kč uhradil 1.351 Kč. Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 44.000 Kč a 4.649 Kč, které představují rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta. Irelevantní je přitom, na jaká plnění ze smlouvy byly platby ze strany žalovaného započteny.

19. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

21. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

22. S přihlédnutím k rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

23. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

24. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla výzva k zaplacení dlužných částek obsažená v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2025, odeslané podle podacího lístku na adresu žalovaného dne 27. 2. 2025, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 10 dnů, která uplynula dne 14. 3. 2025. Na výzvu žalovaný nijak nereagoval a rovněž po celou dobu řízení zůstal pasivní. Žalovaný tedy ani netvrdil, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

25. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po marném uplynutí uvedené lhůty se žalovaný dostal do prodlení a je tedy povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba opět zamítnuta.

26. K zaplacení přiznané částky soud žalovanému stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se ve věci nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalovaného) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.

27. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena především oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2025. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný byl povinen plnit žalobkyni.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu za situace, kdy ve věci úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly.