Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 20.000 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení ve výši 1.438,36 Kč, kapitalizovaném úroku ve výši 4.609 Kč s příslušenstvím a částce 3.500 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 846,77 Kč, ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění
1. Návrhem doručeným soudu dne 18. 10. 2023 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení 20.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20.000 Kč ve výši 15 % ročně od 8. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.438,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.609 Kč a smluvní pokuty ve výši 3.500 Kč,[Anonymizováno] vše ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8.500 Kč na bankovní účet, který žalovaný ve smlouvě uvedl, na základě dodatků ke smlouvě ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum] byl úvěr navýšen na 20.000 Kč. Dle žaloby byla smlouva uzavřena prostředky elektronické komunikace na dálku na internetových stránkách právního předchůdce žalobce. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 4.509 Kč do 11. 12. 2022. Žalovaný ničeho neuhradil a dostal se do prodlení. Žalobce požadoval úhradu dlužné jistiny, zákonného úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku, který je tvořen nesplaceným úrokem a poplatkem za upomínání, žalobce požadoval rovněž smluvní pokutu. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky dne 2. 10. 2023.
2. Soud vydal elektronický platební rozkaz, kterým žalobě zcela vyhověl. Platební rozkaz byl podle ustanovení § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za použití ustanovení § 174a odst. 3 o. s. ř. zrušen.
3. Žalovaný byl vyzván, aby se k žalobnímu návrhu vyjádřil, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti na svoji obranu a navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy. Byla mu stanovena lhůta 15 dnů, která uplynula marně.
4. Ve věci se dne [datum] konalo ústní jednání, ke kterému se účastníci nedostavili. Žalobce svou neúčast omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal v nepřítomnosti účastníků a rozhodoval na základě obsahu spisu a listinných důkazů předložených žalobcem. Takto byl zjištěn následující skutkový stav:
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], a žalobcem dne [datum] byla prokázána aktivní legitimace žalobce.
6. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne [datum] a dodatků ke smlouvě bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta zápůjčka v celkové výši 20.000 Kč. Splatnost zápůjčky byla dle této smlouvy stanovena ke dni 11. 12. 2022.
7. Ze smlouvy o úvěru ani dalších předložených listin nebylo zjištěno, že by žalobce jakýmkoliv způsobem zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.
8. Z výpisu z účtu společnosti [právnická osoba], od [právnická osoba]. bylo zjištěno, že na účet č. [hodnota], byla zaslána [datum] částka 8.500 Kč, [datum] částka 2.300 Kč, [datum] částka 2.500 Kč, [datum] částka 1.000 Kč, 2.000 Kč, 3.200 Kč a 500 Kč. Celkem tedy právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku 20.000 Kč.
9. Podle § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
10. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud by měl posuzovat otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze v případě, že žalovaný jako dlužník namítne nedodržení povinností žalobce jako věřitele v souvislosti s uzavíráním smlouvy a jeho povinností prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výklad citovaného ustanovení je však modifikován rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C 679/2018 ze dne 5. 3. 2020, podle kterého je české právo ukládající povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy v rozporu s unijním právem a soud je proto povinen z úřední povinnosti zkoumat postup věřitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to zda tento postup odpovídá evropskému právu, tj. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Podle článku 8 této směrnice „členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ Podle článku 23 uvedené směrnice „členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
13. K míře pečlivosti věřitele při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se vyjádřil v rámci předchozí úpravy § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/18. V tomto rozhodnutí uvedl „že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
14. Podle citovaných rozhodnutí a při aplikaci eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy spotřebitelských smluv je zřejmé, že informace věřitelem získané od spotřebitele jsou z hlediska úplného a spolehlivého posouzení jeho úvěruschopnosti až doplňkové. Primární povinností věřitele je zjistit si spolehlivost potřebných údajů i z jiných zdrojů, než je samotný dlužník. Tyto zjišťované údaje se mají týkat zejména aktuální majetkové situace dlužníka. Takto by měl věřitel např. zkoumat a objektivně ověřovat skutečnou výši příjmů a výdajů, zejména v souvislosti s bydlením, vyživovacími povinnostmi, splatnými dluhy a zjišťovat další informace přímo ovlivňující komplexní závěry věřitele o majetkové situaci dlužníka. Pokud tyto povinnosti věřitel důsledně před uzavřením smlouvy o úvěru nesplní, je důsledkem aplikace sankce v podobě neplatnosti smlouvy.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákona, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
17. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Na základě shora zjištěného skutkového stavu ve smyslu výše uvedených hmotněprávních ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu odpovídajícím výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud přitom vycházel z tvrzení žalobce, podle kterých žalovaný čerpal 20.000 Kč. Obsah smlouvy a okolnosti jejího uzavření je nutno, s ohledem na postavení žalovaného jako slabší smluvní strany (spotřebitele), posoudit podle ustanovení občanského zákoníku i podle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Bylo tedy nutno posoudit, zda žalobce, resp. jeho právní předchůdce, jako věřitel postupoval před uzavřením smlouvy v souladu s tehdy platnou právní úpravou (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) a aktuální judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 5. 3. 2020, C-679/18). Žalobce však předloženými listinami neprokázal, že by jeho právní předchůdce jako věřitel učinil potřebné kroky za účelem zjištění skutečné majetkové situace žalovaného, nejen lustraci v dostupných registrech dlužníků, zda u nich žalovaný není evidován, či náhledem do exekučního rejstříku, ale zejména zjištěním majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalovaného, nákladů jeho domácnosti, počtu vyživovacích povinností, výši závazků žalovaného a členů jeho domácnosti. Soud proto dospěl k závěru, že ze strany právního předchůdce žalobce jako věřitele nedošlo k odbornému posouzení úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného). Smlouvu o zápůjčce shledal proto soud v důsledku výše uvedeného neplatnou a rozhodl o povinnosti žalovaného vrátit žalobci pouze bezdůvodné obohacení ve výši 20.000 Kč. ( výrok I. tohoto rozsudku )
19. Zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru byl implementován jako aktuální směrnice evropského společenství požadující zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru mimo ochrany spotřebitele postihuje také poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Z neplatné smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení. Spotřebitel je proto povinen vrátit celou poskytnutou částku.
20. V obecné rovině se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté částky, rozhodne-li soud o lhůtě k vrácení. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěru, spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nad to v době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka nárok na zákonný úrok z prodlení vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením bezdůvodného obohacení, tedy od faktického rozhodnutí soudu. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. značka 33 Cdo 3675/2021 – 262)
21. Z důvodu neplatné smlouvy o zápůjčce žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 20.000 Kč ve výši 15 % ročně od 8. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.438,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4.609 Kč a smluvní pokutu ve výši 3.500 Kč nevznikl a žaloba byla proto ve zbývající části jako nedůvodná zamítnuta.
22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byl žalobce úspěšný v rozsahu 67,7 % (20.000 Kč) a žalovaný byl úspěšný v rozsahu 32,3 % (9.547,36 Kč). Soud proto žalobci přiznal rozdíl v úspěchu obou účastníků, tj. náklady řízení ve výši 35,4 % celkových nákladů řízení žalobce. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 940 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 7, § 11, § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 23.500 Kč, sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. podle § 14b odst. 1 a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 a. t. a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení žalobce činí částku 2.392 Kč, z toho 35,4 % odpovídá částce 846,77 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. soud aplikoval proto, že se v dané věci jedná o opakovaně uplatňovaný nárok téhož žalobce ustáleným žalobním návrhem ve skutkově i právně shodných věcech.
23. Lhůty k plnění soud stanovil v prodloužené lhůtě v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.