10 C 11/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 945 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), žalovanému dne [datum] bezhotovostním převodem úvěr ve výši 11 000 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit do [datum]. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala k zaplacení jistinu úvěru 11 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 4 619,52 Kč, smluvní úrok dle čl. II.2.b smlouvy 325,48 Kč, celkem 15 945 Kč, se zákonným úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky 15 945 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný úvěr v termínu sjednané splatnosti, ani později, nevrátil.

2. Žalobkyně v průběhu řízení na základě výzvy soudu doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě výsledků lustrací ve veřejně přístupných databázích: ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI a výpočtu rozdílu mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla výpočet rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji žalovaného, přičemž 10 % takto zjištěného rozdílu se muselo rovnat nejméně minimálnímu životnímu minimu a půjčku bylo možné poskytnout tak, aby vrácená částka v době splatnosti činila maximálně 90 % rozdílu příjmů a výdajů žadatele.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedených listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím webové stránky [Anonymizováno] a prostředků elektronické komunikace smlouvu o spotřebitelském úvěru (okamžikem, kdy žalovaný potvrdil elektronický návrh smlouvy o úvěru zaslaný na jeho emailovou adresu jedinečným autorizačním kódem zaslaným mu SMS zprávou), na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr do [datum], přičemž dodatkem ze dne [datum] strany sjednaly nové datum splatnosti úvěru dne [datum] (důkaz: smlouva o spotřebitelském úvěru, dodatek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne [datum]). Právní předchůdkyně žalobkyně dne [datum] převedla částku 11 000 Kč na bankovní účet č. [č. účtu], jehož vlastníkem je žalovaný (důkazy: potvrzení o provedení transakce dne [datum], informace o vlastníkovi účtu č. [č. účtu]). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným ve výši 15 945 Kč smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (důkaz: dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy 1 – seznam postoupených pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (důkaz: oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Žalovaný úvěr v termínu splatnosti ani později nevrátil, přestože jej k tomu žalobkyně písemně vyzvala (důkaz: výzva k úhradě ze dne [datum] včetně potvrzení o odeslání zásilky téhož dne).

5. Z dalších provedených listinných důkazů soud nezjistil relevantní skutečnosti pro právní posouzení věci, a proto z nich při svém rozhodnutí nevycházel.

6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

7. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je s ohledem na dobu, kdy se dostal žalovaný do prodlení s úhradou dlužné částky, nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.

12. V daném případě je třeba uzavřenou smlouvu posoudit s ohledem na její spotřebitelský charakter rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Ohledně povinnosti posouzení úvěruschopnosti se podává např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který lze dle názoru soudu použít i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru bezhotovostním převodem částku 11 000 Kč, kterou žalovaný ani částečně nevrátil. K výzvě soudu žalobkyně doplnila tvrzení, že její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného srovnáním jeho příjmů a výdajů a lustrací ve veřejných i neveřejných databázích, avšak neuvedla a ani nedoložila, z jakých konkrétních zjištěných příjmů a výdajů žalovaného vycházela, ani jaká zjištění učinila na základě lustrací uvedených databází, a zároveň nepředložila ani žádný důkaz k prokázání svého tvrzení. Žalobkyně se k jednání nedostavila a soud ji nemohl poučit o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn, (dále jen „o. s. ř.“). Soud tedy uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a proto je uzavřená smlouva o úvěru neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. K neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (viz rozhodnutí Evropského soudního dvora C679/18 ze dne 5. 3. 2020). Protože bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 11 000 Kč, přičemž se jedná o plnění z neplatné smlouvy o úvěru, soud uzavřel, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 11 000 Kč. Žalobkyně prokázala svoji aktivní legitimaci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2025 (podle § 1879 o. z. a § 1880 o. z.), tudíž je žalovaný povinen vrátit tuto částku žalobkyni (podle § 2991 o. z.), což však ani přes písemnou výzvu neučinil. Žalovaný je v prodlení s peněžitým plněním, proto soud žalobkyni přiznal rovněž nárok na úrok z prodlení (podle § 1970 o. z.) z částky 11 000 Kč, a to v zákonné výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, počínaje uplynutím 3 dnů ode dne, kdy žalovanému zaslala výzvu k plnění, tj. od [datum], (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 4 945 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 945 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky 4 945 Kč od [datum], soud žalobu zamítl (výrok II.).

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného úroku z prodlení. (K tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně byla v řízení úspěšná jen ohledně částky 11 000 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % ročně od [datum] do zaplacení, zatímco žalovaný byl úspěšný ohledně částky 4 945 Kč a zákonného úroku z prodlení 14,75 % ročně z částky 15 945 Kč od [datum] do [datum] a z částky 4 945 Kč od [datum] do zaplacení, tedy úspěch žalobkyně je dán z 59 % uplatněného nároku a úspěch žalovaného činí 41 %. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 18 %. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 15 945 Kč ve výši 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) a tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. S ohledem na shora uvedené soud přiznal žalobkyni 18 % celkových nákladů řízení ve výši 2 300 Kč, tedy částku 414 Kč (výrok III.). Soud nepřiznal žalobkyni odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za úkon právní služby – vyjádření ze dne [datum], kterým doplnila tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť tato tvrzení měla a mohla být součástí samotné žaloby. Žalobkyně se věnuje vymáhání pohledávek ze spotřebitelských úvěrů dlouhodobě a je jí nepochybně známo, že se soudy zabývají otázkou zkoumání úvěruschopnosti, týká-li se uplatněný nárok spotřebitelského úvěru. Pokud tedy tato tvrzení doplňuje až v průběhu řízení, ačkoliv mají být součástí žaloby, jedná se o neúčelné navyšování nákladů řízení, a za takový úkon nelze odměnu a paušální náhradu hotových výdajů přiznat.

18. Lhůtu k plnění dluhu i nákladů řízení soud ponechal obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení nečinný a soud neměl možnost zjistit, v jaké době je schopen dluh uhradit.

19. Při vyhlašování rozsudku se soud dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku I. tohoto rozsudku vyhlásil: „…ve výši 11,5 %, a to…“, ačkoliv správně mělo být vyhlášeno: „…ve výši 11,5 % ročně, a to…“, a dále ve výroku II. tohoto rozsudku vyhlásil: „Žaloba se co do návrhu na zaplacení částky 5 945 Kč zákonného úroku z prodlení z částky 15 945 Kč od [datum] do [datum] zákonného úroku z prodlení z částky 5 495 Kč od [datum] ve výši 11,5 % ročně, zamítá.“, ačkoliv správně mělo být vyhlášeno: „Žaloba se co do návrhu na zaplacení částky 4 945 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 945 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky 4 945 Kč od [datum], zamítá.“. Soud zjevnou nesprávnost opravil podle § 164 o.s.ř. opravným usnesením, které učinil součástí tohoto rozsudku.