18 C 202/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] s kapitalizovaný úrokem z prodlení ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]., IČ: [IČO] byla dne 27. 2 2023 uzavřená smlouva o úvěru číslo [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši [částka]. Dále potom úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši [částka], úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka] a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku ve výši [částka] se žalovaný zavázal uhradit ve 14měsíčních splátkách po [částka]. Poslední splátka měla být zaplacena do [datum]. Žalovaný však uhradil pouze jednu splátku ve výši [částka]. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě které původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, a to s účinností ke dni [datum]. Žalovaný však ničeho dalšího neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně, která mu byla doručena dne [datum].

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a to jednak z důvodů toho, že u žalovaného nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost. Dále pak i s ohledem na skutečnost, že předmětná smlouva má lichevní parametry, když RPSN v předmětné věci činilo 272 % ročně. Dále dovozoval, že žalobkyně nemá nárok ani na vydání bezdůvodného obohacení, neboť smlouva má lichevní charakter a v takovém případě není spravedlivého důvodu pro vydání bezdůvodného obohacení. Pokud se týká plnění na předmětnou smlouvu, tak nic dalšího nad rámec jedné splátky v hotovosti tvrzené žalobkyní žalovaný netvrdil, ani neprokazoval.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav věci. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společnosti [právnická osoba]., IČ: [IČO], byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota], na jejímž základě původní věřitel poskytl v hotovosti žalovanému částku [částka] a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem [částka], a to ve 14 splátkách po [částka]. Přílohou této smlouvy byl i rozpis splátek. (viz Smlouva o úvěru číslo [hodnota] ze dne [datum] včetně přílohy č. [hodnota]). Žalovaný na předmětný dluh zaplatil částku [částka] dne 28. 2 2023 (viz Potvrzení o platbě v hotovosti ze dne [datum]). Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným vyplývající z úvěrové smlouvy č. [hodnota] uzavřené dne [datum] na žalobkyni s tím, že pohledávka ke dni [datum] včetně příslušenství činila celkem částku [částka], a tuto skutečnost oznámil žalovanému přípisem ze dne [datum] (viz Oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §. 1882 odst. 1 občanského zákoníku ze dne [datum]). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vyplývajícího z předmětné úvěrové smlouvy přípisem ze dne [datum], který byl odeslán následujícího dne na adresu žalovaného (viz Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] a Podací lístek ze dne 11. 9 2024). K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný předložil původnímu věřiteli výplatní pásky za období listopad 2022, prosinec 2022 a leden 2023, z nichž vyplynulo, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za toto období činil [částka] (viz výplatní pásky za uvedené období). Žalovaný pracoval pro společnost [Anonymizováno] -[Anonymizováno] [právnická osoba]. Pracovní smlouvu měl uzavřenou do [datum] (viz Pracovní smlouva ze dne [datum]). Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má příjem z podnikání ve výši [částka] měsíčně. Použitelný příjem potom [částka] měsíčně. Výdaje na bydlení má [částka] měsíčně a na dopravu, jídlo a osobní náklady vynaloží [částka] měsíčně. Žádal o úvěr [částka]. Uvedl, že nemá, že bydlí v nájmu, je svobodný a nemá žádné děti, které by měl povinnost vyživovat. Vzdělání má střední s maturitou a nemá osobní bankovní účet (viz Žádost o úvěr ze dne [datum]).

4. Z dalších předložených listin soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci.

5. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaná zamýšlely uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Z žalobkyní předložených listin se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zejména v otázce jeho výdajů, když zcela rezignovala na zjištění skutečných výdajů žalovaného alespoň v rozsahu jeho mandatorních výdajů na bydlení, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti nezbytné, viz například rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 27 Co 221/2019-163: „Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů působí účelově – snahou uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Právní předchůdkyni žalobkyni mělo být na první pohled zřejmé, že tvrzení žalované, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí 4 500 Kč měsíčně, zjevně neodpovídá reálným nákladům na nájemné bydlení ve Středočeském kraji. Faktické náklady žalovaného na život, alespoň v rozsahu mandatorních nákladů na bydlení, si poskytovatel úvěru nemůže sám domodelovat na základě statistických nebo interních údajů, zvláště pak za situace, kdy je příjmová stránka žalovaného poměrně nízká. Soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

15. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

16. Protože je smlouva absolutně neplatná, náleží žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze nesplacená jistina úvěru. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud z toho, že žalovanému byla poskytnuta částka [částka] a na úvěr bylo uhrazeno celkem [částka]. Dále žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s § 1958 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně data prodlení žalované vyšel soud z předložené výzvy k úhradě zaslané žalované dne [datum], kdy soud vycházel z domněnky § 573 o. z. a lhůty k zaplacení do [datum], kterou žalobkyně žalovanému poskytla. Den následující po uplynutí této lhůty se tedy žalovaný dostal prokazatelně do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. V tomto rozsahu je tedy nárok žalobkyně důvodný a soud mu proto vyhověl (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když náhrada nákladů by náležela žalovanému, který byl v řízení úspěšnější než žalobkyni, tomu však žádné náklady řízení nevznikly (výrok III).

18. O náhradě nákladů státu rozhodl soud podle § 148 o. s. ř. dle úspěchu ve věci tak, že žalobkyně, která byla úspěšná v řízení pouze v rozsahu 40 % je povinna zaplatit státu 60 % jeho nákladů a žalovaný, který byl úspěšný v rozsahu 60 %, pak 40 % nákladů státu. Tyto náklady budou stanoveny v samostatném usnesení podle § 151 odst. 6 o. s. ř. V této souvislosti soud postupem podle § 164 o. s. ř. v písemném vyhotovení rozsudku opravil zjevnou nesprávnost, spočívající ve stanovení lhůty k plnění náhrady nákladů státu, která byla vyhlášena do tří dnů od právní moci samostatného usnesení, ač správně má být tato lhůta stanovena od právní moci rozsudku.