Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 178 882,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 882,29 Kč od 26. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba co do části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 541,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 539,69 Kč od 11. 11. 2022 do 9. 10. 2023 a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 971,79 Kč od 10. 10. 2023 do 29. 2. 2024, úroku z prodlení z částky 23 735,98 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 617,04 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky 197 423,58 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 539,69 Kč od 11. 11. 2022 do 9. 10. 2023, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 971,79 Kč od 10. 10. 2023 do 29. 2. 2024 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 202 618,27 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 11. 11. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru s pojištěním schopnosti splácet č. [hodnota], na základě které poskytl právní předchůdce žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve 108měsíčních splátkách po 3 315,32 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 11,55 % p. a. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně proto prohlásil úvěr za okamžitě splatný dopisem ze dne 9. 10. 2023. Žalovaný však na dluh ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy ze dne 29. 2. 2024. Žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci odvozuje od smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřela dne 20. 9. 2024 se svým právním předchůdcem a která nabyla účinnosti dne 24. 9. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise a žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez jednání již v samotném návrhu, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ač mu byla řádně doručena, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.
4. Z žádosti o úvěr ze dne 11. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaný žádal právního předchůdce žalobkyně o úvěr ve výši 150 000 Kč. Ve své žádosti žalovaný uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce byl ve výši 19 000 Kč, bydlí ve vlastní nemovitosti, přičemž měsíční náklady na bydlení má 4 000 Kč, má druha nebo družku, je zaměstnaný na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba]., jakožto pracovník v gastronomii, celkový čistý měsíční příjem domácnosti je ve výši 60 000 Kč z jednoho zdroje příjmů a nemá žádné další nezbytné měsíční náklady, srážky ze mzdy, nebo jiné měsíční splátky, ani žádnou vyživovací povinnost.
5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 11. 11. 2022 (dále jen „smlouva“) soud zjistil, že se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet 108 pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaný měl každý měsíc hradit pojištění ve výši 329 Kč a splátku úvěru ve výši 2 986,32 Kč. Poslední splátka úvěru měla být ve výši 1 913,06 Kč a splátka pojištění ve výši 2 242,06 Kč. Úroková sazba byla sjednána na 11,55 % ročně a RPSN ve výši 12,48 %. Celkově měl žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně uhradit částku ve výši 323 444,30 Kč.
6. Z potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že žalovaný byl u společnosti [právnická osoba]. zaměstnán od 1. 9. 2003, jako [Anonymizováno]. Jeho čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce (tedy květen, červen a červenec roku 2020) byl ve výši 16 876 Kč.
7. Z vyjádření k procesu úvěruschopnosti ze dne 12. 2. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně použil pro výpočet výše měsíční částky příjem žalovaného ve výši 19 000 Kč, interní splátky žalovaného ve výši 5 459,52 Kč, externí splátky ve výši 0 Kč a životní náklady žalovaného ve výši 9 196,50 Kč.
8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 11. 2022 soud zjistil, že dne 11. 11. 2022 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč. Dne 20. 11. 2022 žalovaný uhradil splátku jiného úvěru ve výši 6 031,15 Kč.
9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 12. 2022 uhradil řádnou splátku úvěru ve výši 3 315,32 Kč.
10. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 20. 1. 2023 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 1. 2023 a 9. 1. 2023 dohromady právnímu předchůdci žalobkyně uhradil 3 317,68 Kč.
11. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 2. 2023 uhradil řádnou splátku úvěru ve výši 3 315,32 Kč.
12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 3. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil dne 21. 4. 2023 částku ve výši 600 Kč a 3 318,09 Kč, dne 5. 4. 2023 částku ve výši 16,75 Kč, dne 22. 3. 2023 částku ve výši 600 Kč a dne 22. 3. 2023 částku ve výši 887,73 Kč.
13. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 4. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil část splátky úvěru ve výši 2 431,50 Kč.
14. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 19. 5. 2023 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 5. 2023 uhradil splátku úvěru ve výši 3 315,32 Kč.
15. Z výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 21. 6. 2023, 21. 7. 2023, 21. 8. 2023, 21. 9. 2023, 20. 10. 2023, 21. 11. 2023, 21. 12. 2023, 31. 12. 2023 a 19. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaný dále na splátkách úvěru ničeho neuhradil.
16. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 11. 10. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prohlásil předmětný úvěr žalovaného za splatný ke dni 9. 10. 2023 a zároveň vyzval žalovaného k úhradě celého dluhu do 25. 10. 2023.
17. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 2. 2024 včetně potvrzení o odeslání soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě celého dluhu.
18. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 včetně přílohy č. [hodnota] a z potvrzení právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze smlouvy č. [hodnota] za žalovaným na žalobkyni s účinky ke dni 24. 9. 2024.
19. Z dalších předložených listin soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci.
20. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
21. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
23. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
24. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
25. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
27. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
28. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný zamýšleli uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.
29. Z předložených listin se podává, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zejména v otázce jeho výdajů, když zcela rezignoval na zjištění skutečných výdajů žalované alespoň v rozsahu jejích mandatorních výdajů na bydlení, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti nezbytné, viz například rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. [spisová značka]: „Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů působí účelově – snahou uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Právnímu předchůdci žalobkyně mělo být na první pohled zřejmé, že tvrzení žalovaného, že jeho měsíční náklady na bydlení činí 4 000 Kč, zcela zjevně neodpovídá běžným nákladům na bydlení v lokalitě [adresa]. Faktické náklady žalovaného na život, alespoň v rozsahu mandatorních nákladů na bydlení, si poskytovatel úvěru nemůže sám domodelovat na základě statistických nebo interních údajů, zvláště pak za situace, kdy je příjmová stránka žalované poměrně nízká. Nutno zohlednit i skutečnost, že se jednalo o poskytnutí druhého úvěru v relativně krátké době, když z úřední činnosti je soudu známo, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v srpnu roku 2022 úvěr ve výši 300 000 Kč, který byl splácen v částce cca 6 000 Kč měsíčně. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.
30. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).
31. Protože je smlouva absolutně neplatná, náleží žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze nesplacená jistina úvěru. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud z toho, že žalovanému byla poskytnuta částka 200 000 Kč a žalovaný dohromady splatil 21 117,71 Kč. Dále žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s § 1958 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně data prodlení žalovaného vyšel soud z předloženého oznámení o prohlášení úvěru za splatný a výzvy k úhradě zaslané žalovanému dne 12. 10. 2023, kdy soud vycházel z domněnky § 573 o. z. a lhůty k zaplacení do 25. 10. 2023, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl. Den následující po uplynutí této lhůty se tedy žalovaný dostal prokazatelně do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. V tomto rozsahu je tedy nárok žalobkyně důvodný a soud mu proto vyhověl (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla se svým nárokem úspěšná v rozsahu 76 % a žalovaný v rozsahu 24 %. Žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů ve výši 5 617,04 Kč, tedy v rozsahu 52 % účelně vynaložených nákladů, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 898 Kč a nákladů právního zastoupení advokátem. Náklady zastoupení advokátem soud vypočetl s ohledem na skutečnost, že dva dny před podáním návrhu v této věci, právní předchůdkyně žalobkyně podala návrh ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], mezi totožnými účastníky, pouze z jiného titulu. V rámci uvedeného řízení byla právní předchůdkyni žalobkyně přiznána plná náhrada nákladů řízení. Pokud by právní předchůdce žalobkyně podal jednu žalobu se dvěma nároky, činila by sazba odměny za jeden úkon právní služby částku 10 260 Kč (z celkového nároku 484 589,40 Kč). Proto soud přiznal v tomto řízení pouze „převyšek“ nad náklady, jež byly přiznány v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (tj. 9 460 Kč za úkon a paušální náhrady hotových výdajů). Ve zbývajícím rozsahu byly náklady právního zastoupení vynaloženy v tomto řízení neúčelně. Právnímu zástupci žalobkyně tedy přísluší 800 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.„) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč (výrok III).