21 C 285/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 21. 5. 2025 domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tvrdila, že dne 19. 10. 2023 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem na straně jedné a žalovanou jako dlužníkem na straně druhé Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Úroky úvěru měly být žalovanou hrazeny v měsíčních splátkách 4.000 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 12. 2024. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalované několik upomínek, kterými vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky, žalovaná však neuhradila ničeho. Dne 21. 3. 2025 proto přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, náklady na upomínkování a nákladů právního zastoupení. Žalovaná částka představuje zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru ve výši 20.000 Kč a žalobkyně dále uplatňuje náklady na upomínkování v celkové výši 1.000 Kč za upomínku č. [hodnota] a upomínku č. [hodnota]. Žalobkyně odeslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky dne 21. 3. 2025. Před uzavřením smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní. Podáním ze dne 21. 8. 2025 doplnila žalobkyně v tomto směru svá tvrzení, když uvedla, že si pro účely úvěrové smlouvy a posouzení úvěruschopnosti žalované vyžádala oboustrannou kopii občanského průkazu, kopii kartičky zdravotní pojišťovny, trvalý pobyt, výplatní pásky, výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce. Žalobkyně dále posoudila schopnost spotřebitele splácet podle výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z centrální evidence exekucí, výpisu z obchodního rejstříku pro kontrolu zaměstnavatele, výpisu z registru SOLUS, výpisu z registru REPI. Žalobkyně vycházela z následující zjištěné finanční situace žalované: příjem 36.545 Kč, náklady na bydlení 3.000 Kč (pravidelná částka), pravidelné finanční závazky 0 Kč, sázky 0 Kč, žádné jednorázové závazky (mikro úvěry), splátka poskytovaného [Anonymizováno] úvěru 4.000 Kč, finanční zůstatek spotřebitele 29.545 Kč. Na základě toho dospěla k závěru, že finanční situace žalované umožňuje hrazení pravidelných splátek, hrazení běžných životních nákladů a tvorbu úspor na úhradu jistiny na konci splátkového kalendáře.

2. Žalovaná je občankou Slovenské republiky s trvalým pobytem v České republice, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval – v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) - úpravu obsaženou jednak v nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 66 nařízení), jednak nařízení EP a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I), když mezi Českou republikou a Slovenskou republikou není žádná mezinárodní smlouva upravující problematiku smlouvy o úvěru uzavřena, a dospěl k závěru, že podle čl. 1, 4 nařízení EP a Rady EU č. 1215/2012 je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 3 bod 1. nařízení EP a Rady ES č. 593/2008, je rozhodným právem právní řád České republiky.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Z účasti na nařízeném jednání dne 23. 10. 2025 se žalobkyně omluvila podáním ze dne 13. 10. 2025, žalovaná se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Vzhledem k tomu soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti účastníků postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

6. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 19. 10. 2023 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20.000 Kč na dobu 12 měsíců se zápůjční úrokovou sazbou 20 % měsíčně, přičemž po dobu trvání smlouvy bude úrok z poskytnuté jistiny v celkové výši 48.000 Kč hrazen formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 4.000 Kč, splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce (počínaje 15. 11. 2023), a to bez umoření jistiny, když současně s poslední splátkou úroku je splatná rovněž poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru a celková částka spotřebitelského úvěru je splatná ke dni 15. 10. 2024. Celkem tak měla žalovaná žalobkyni uhradit 68.000 Kč (viz smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], předsmluvní informace). Jistina úvěru ve výši 20.000 Kč byla žalované poukázána bankovním převodem dne 19. 10. 2023 (viz detail pohybu – bezhotovostní platba). Žalovaná neuhradila splátku úvěru ve výši 4.000 Kč splatnou 15. 12. 2024 a žalobkyně ji o úhradu dvakrát upomenula, když současně požadovala uhradit částku 500 Kč za každou z upomínek (viz upomínka č. [hodnota] ze dne 20. 12. 2024 a upomínka č. [hodnota] ze dne 5. 1. 2025). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (viz předžalobní výzva, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 21. 3. 2025).

7. Žalobkyně měla pro účely ověření úvěruschopnosti žalované k dispozici oboustrannou kopii občanského průkazu (viz kopie občanského průkazu Slovenské republiky), kopii kartičky zdravotní pojišťovny (viz kopie průkazu zdravotního pojištění), trvalý pobyt (viz potvrzení o trvalém pobytu), výplatní pásky (viz výplatní pásky), výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období 1. 7. až 30. 9. 2023). Žalobkyně dále posoudila schopnost spotřebitele splácet podle výpisu z insolvenčního rejstříku (viz výstup z insolvenčního rejstříku), výpisu z centrální evidence exekucí (viz výsledek lustrace CEE), výpisu z obchodního rejstříku pro kontrolu zaměstnavatele (viz výpis z obchodního rejstříku pro společnost [právnická osoba]), výpisu z registru SOLUS (viz výsledek lustrace v registru SOLUS), výpisu z registru REPI (viz výsledek lustrace REPI). Za období 1. 7. až 31. 7. 2023 žalovaná měla na bankovním účtu celkové příjmy 105.810,94 Kč, celkové výdaje 104.377,79 Kč a konečný zůstatek 1.105,80 K, z příjmových položek jich dvanáct nese označení „splátka úvěru“, z výdajových položek jich pak čtyřicet pět nese označení „čerpání úvěru“; pokud je na účtu příchozí platba od zaměstnavatele ([právnická osoba]), pak totožná částka téhož dne z účtu odchází s označením „splátka úvěru“ (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období 1. 7. 2023 až 31. 7. 2023). V období 1. 8. až 31. 8. 2023 byly celkové příjmy na účtu 388.901,33 Kč, celkové výdaje 382.256,43 Kč a konečný zůstatek 7.750,70 Kč, položek „splátka úvěru“ je v tomto období ve výpisu deset, položek „čerpání úvěru“ pak sedmdesát čtyři, pokud je na účtu příchozí platba od zaměstnavatele ([právnická osoba]), pak totožná částka téhož dne z účtu odchází s označením „splátka úvěru“ (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období 1. 8. 2023 až 31. 8. 2023). V období 1. 9. až 30. 9. 2023 byly celkové příjmy na účtu 303.410,57 Kč, celkové výdaje 309.252,97 Kč a konečný zůstatek 1.908,30 Kč, položek „splátka úvěru“ je v tomto období ve výpisu dvanáct, položek „čerpání úvěru“ pak osmdesát jedna, pokud je na účtu příchozí platba od zaměstnavatele ([právnická osoba]), pak totožná částka téhož dne z účtu odchází s označením „splátka úvěru“ (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období 1. 9. 2023 až 30. 9. 2023).

8. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

9. Soud věc právně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále, s ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

16. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Pokud žalovaná uvedla, že vycházela z příjmu žalované 36.545 Kč, nákladů na bydlení 3.000 Kč (pravidelná částka), pravidelné finanční závazky 0 Kč, sázky 0 Kč, žádné jednorázové závazky (mikro úvěry), splátka poskytovaného CFIG úvěru 4.000 Kč a finančního zůstatku spotřebitele 29.545 Kč a na základě toho dospěla k závěru, že finanční situace žalované umožňuje hrazení pravidelných splátek, hrazení běžných životních nákladů a tvorbu úspor na úhradu jistiny na konci splátkového kalendáře, pak tento závěr žalobkyně zcela zjevně nekoresponduje s údaji, které lze zjistit z předložených bankovních výpisů žalované. Z nich je naopak patrné, že žalovaná své životní náklady zřejmě dlouhodobě kryje z různých úvěrů, když i svůj příjem ze zaměstnání obratem odesílá na splátku úvěru a zůstatky na jejím běžném účtu jsou i bez další splátky tohoto nově poskytovaného úvěru minimální. Žalobkyně současně ani blíže nezkoumala zejména výdaje žalované, tedy kde žalovaná bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na bydlení a poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na potraviny, jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně zjevně nedošlo, když žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované dospěla k závěrům, které jsou v přímém rozporu s údaji na bankovních výpisech žalované. Je tak zřejmé, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila.

17. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

18. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradila. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku ve výši 20.000 Kč, hradila měsíční splátky ve výši 4.000 Kč a do prodlení se dostala dle tvrzení žalobkyně se splátkou splatnou dne 15. 12. 2024, tedy žalovaná uhradila žalobkyni na pravidelných měsíčních splátkách částku 52.000 Kč (13x 4.000 Kč za splátky v období 15. 11. 2023 až 15. 11. 2024), neboli částku přesahující dalece hodnotu poskytnuté jistiny. Bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně tak nevzniklo a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci plný úspěch, náleží mu náhrada nákladů řízení proti účastníku, který úspěch v řízení neměl. Ve věci zcela úspěšná žalovaná zůstala v řízení nečinná, na její straně tak žádné účelně vynaložené náklady, které by mohly být předmětem náhrady nákladů řízení, nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádná ze stran nemá nárok na jejich náhradu (výrok II.).