Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

21 C 298/2024

Soud: Okresní soud Praha-východDatum rozhodnutí: 29. 10. 2024Č. j.: 21 C 298/2024-57Samosoudkyně: JUDr. Dana FiedlerováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 17. 1. 2025Předmět řízení: O zaplacení 16 656,54 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSPY:2024:21.C.298.2024.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 17. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (11) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.271,54 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 285 Kč od 18. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15.385 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.385 Kč od 18. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.908,34 Kč., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 21. 5. 2024 domáhala zaplacení částky 16.656,54 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 18. 5. 2023 uzavřené prostřednictvím internetové stránky www.[Anonymizováno].cz. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaná čerpala spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení ve výši 15.400 Kč, resp. celkem 16.100 Kč. Splatnost úvěru nastala dne 17. 6. 2023. Úvěruschopnost žalované ověřovala žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází vedených spol. CNBC, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaná je schopna platit své závazky. Dále žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP, případně ze žalovanou předložených výpisů z účtu a výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 31.224 Kč. Žalobkyní uplatněná pohledávka ve výši 15.670 Kč se skládá z jistiny ve výši 15.385 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 120 Kč, poplatku za službu „[Anonymizováno] “ ve výši 165 Kč. Žalobkyně je dále oprávněna v souladu se smlouvou o úvěru v případě prodlení žalované požadovat úhradu zůstatku smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu, přičemž žalobkyně požaduje smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení v celkové výši 986,54 Kč. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu za období od 18. 6. 2023 do 16. 9. 2023. Žalovaná do dnešního dne na žalovanou částku uhradila pouze 715 Kč, zbývající část dluhu žalovaná ani přes zaslání předžalobní upomínky ze dne 24. 3. 2024 neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne 29. 10. 2024 se žalovaná bez omluvy nedostavila a žalobkyně a její zástupce se po omluvě nedostavili, soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti účastníků postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.

5. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 18. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 15.400 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím ve lhůtě do 30 dnů ode dne čerpání úvěru (viz smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, BankID výpis, autorizace ověření totožnosti, souhlas se zpracováním osobních údajů). Pro případ, že žalovaná částku nezaplatí včas, bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (viz smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, Sazebník a všeobecné obchodní podmínky). Žalobkyně poskytla žalované převodem na účet dne 18. 5. 2023 částku 15.400 Kč a dne 2. 6. 2023 částku 700 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Dále žalovaná při sjednávání smlouvy zvolila následující služby žalobkyně: poplatek za služba “[Anonymizováno] ” za poplatek ve výši 110 Kč, služba „[Anonymizováno] ” za poplatek ve výši 330 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, sazebník). Žalovaná uhradila dne 31. 5. 2023 částku 715 Kč, zbývající dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku z 24. 3. 2024 (viz výzva k úhradě před podáním žaloby a podací lístek). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované dle interního dokumentu schváleného ČNB (viz obecné principy posuzování a filozofie společnost). Žalobkyně měla pro účely ověření úvěruschopnosti k dispozici identifikované příjmy žalované za období části roku 2022 a leden 2023 (viz přehled identifikovaných příjmů).

6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná žije na adrese [adresa]. Domácnost má 2 členy, z toho příjem mají 2 členové domácnosti. Pravidelné měsíční výdaje na půjčky má žalovaná ve výši 0 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení má žalovaná ve výši 7.000 Kč, za další výdaje vynaloží 0 Kč měsíčně. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované činila 31.224 Kč. Výše tvrzeného čistého měsíčního příjmu činila 25.000 Kč. Minimální výdaje činí 2.955 Kč. Disponibilní příjem v částce 21.500 Kč.

7. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 18. 5. 2023.

14. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).

15. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala příjmy žalované, nezkoumala ani výdaje žalované, tedy kde žalovaná bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. V tomto ohledu považuje soud za nedostatečné vycházet z údajů o příjmech žalované dle výpisu z účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru o více než 3 měsíce.

16. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

17. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradila. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku ve výši 16.100 Kč a že uhradila částku 715 Kč. Soud tak žalobě vyhověl co do čerpané jistiny ve výši 15.385 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.385 Kč od 18. 6. 2023 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 1.271,54 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 285 Kč od 18. 6. 2023 do zaplacení pak byla žaloba zamítnuta (výroky I. a II.).

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 92,37 % proti 7,63 % žalované, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 84,74 % (92,37 % minus 7,63 %) svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč, a dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) a dále náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 252 Kč. Celkem má žalobkyně nárok na úhradu 84,74 % nákladů z částky 2.252 Kč, tj. částku 1.908,34 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], či [spisová značka]) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

19. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací