Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.000 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.030 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.660,06 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 31. 5. 2024 domáhala zaplacení částky 25.030 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný se zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně www.[Anonymizováno].cz. Při registraci uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Na základě úspěšné registrace byla žalovanému v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce a sděleny přístupové údaje do systému. Žalovaný následně prostřednictvím své klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru a žalobkyně žádost o úvěr schválila. Dne 11. 8. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Ve smlouvě bylo sjednáno poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 8. 9. 2023 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6.040 Kč. Úvěr byl poskytnut dne 11. 8. 2023 převodem na účet č. [č. účtu]. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve lhůtě splatnosti žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru ve výši 15.000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6.040 Kč rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od 9. 9. 2023 do zaplacení. Úvěruschopnost žalovaného posoudila žalobkyně výpisem z účtu, analýzou účtu prostřednictvím služby Kontomatik, příp. výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěru EUCB nebo CRIF. Při jednání dne 26. 11. 2024 žalobkyně doplnila, že z výpisů kontomatik jsou patrné celkové příjmy žalovaného v květnu 2023, kdy to bylo 100.327 Kč, v červnu a v červenci, kdy to bylo 8.000 Kč a v srpnu, kdy to bylo 56.600 Kč. A dále jsou patrné výdeje, kdy v květnu to bylo 100.281 Kč, v červnu 7.859 Kč, v červenci 7.998 Kč a v srpnu 9.855 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k nařízeným jednáním ve dnech 22. 10. 2024 a 26. 11. 2024 bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.
5. Žalobkyně je obchodní společností, jejímž předmětem činností je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně). Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 8. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit spolu s jistinou poplatek ve výši 6.040 Kč nejpozději do 8. 9. 2023 (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kopie OP, vč. selfie žalovaného). Žalobkyně poskytla žalovanému částku 15.000 Kč převodem na účet č. [č. účtu] dne 11. 8. 2023 (viz potvrzení o provedené odchozí platbě). Žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě celkové částky 31.254,27 Kč (viz výzva k úhradě ze dne 17. 4. 2024). Žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela z informací žalovaného, jenž uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho příjmy činí 44.000 Kč, výdaje činí 5.000 Kč, náklady na bydlení činí 4.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 0 Kč a měsíční výdaje splátek úvěrů jsou 14.000 Kč. Žalobkyně vyšla z toho, že výdaje domácnosti žalovaného činí 5.000 Kč, jiné finanční závazky činí 14.000 Kč, náklady na bydlení činí 9.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 33.000 Kč, životní minimum činí 4.860 Kč, čistý příjem domácnosti činí 63.093 Kč (viz žádost o poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěruschopnosti, výpis EUCB, dokument REPI Credit Report Pool). Žalobkyně měla v době uzavření smlouvy k dispozici výplatní pásky žalovaného za květen až červenec 2023, z nichž byl zjištěn průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši 50.693 Kč, a dále výpis ze služby Kontomatik (viz výplatní pásky za květen, červen, červenec 2023 a výpisy Kontomatik).
6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 11. 8. 2023.
13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).
14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako jejího klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky žalovaného za květen 2023 (vyplaceno 57.391,09 Kč), červen 2023 (vyplaceno 42.315,89 Kč) a červenec 2023 (41.727,63 Kč), ze kterých ověřila výši příjmů žalovaného. Dále měla k dispozici přehledy ze systémů Kontomatik, ze kterých se podávalo, že celková výše příchozích plateb na účet žalovaného v květnu 2023 činila + 100.327,04 Kč a výdajů - 100.281,34 Kč, v červnu 2023 činila +8.000 Kč a – 7.859,71 Kč, v červenci 2023 + 8.000 Kč a – 7.998,03 Kč a v srpnu 2023 + 56.600 Kč a – 9.855,01 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici detailní výpisy ze služby Kontomatik, ze kterých se podává, že žalovaný pravidelně hradil platby v řádech tisíců korun na online sázky (viz platby s poznámkou „SlotJoint Internet“). Žalobkyně tak měla k dispozici informace, že celkové příjmy a výdaje na účtu žalovaného byly v předcházeních třech měsících před poskytnutím úvěru prakticky stejné. Žalobkyni tak muselo být zřejmé, že žalovaný nebude schopen vrátit jí během 28 dnů celou čerpanou jistinu spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6.040 Kč.
15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětné smlouvy jako na absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
16. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaný na čerpanou jistinu ve výši 15.000 Kč a neuhradil ničeho. Na jistině tak zbývá doplatit 15.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má pouze nárok na úhradu poskytnuté jistiny, uložil soud žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku 15.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.000 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).
17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 59,93 % (15.000 Kč s příslušenstvím) proti 40,07 % (10.030 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 19,86 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.002 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t.) a tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a dále a dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod. 5. a § 14b odst. 3 a. t. sestávající z částky 2.140 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných po podání návrhu ve věci samé (za účast na jednáních ve dnech 22. 10. 2024 a 26. 11. 2024) a dvou paušální náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a dále náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1.276,80 Kč. Celková výše nákladů činí 8.358,80 Kč, přičemž poměrná náhrada nákladů ve výši 19.86 % činí 1.660,06 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [právnická osoba]) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).
18. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.