Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40.467,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40.467,50 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.299,67 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.279,92 Kč spolu s úrokem 29,67 % ročně z částky 55.358,99 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.091,49 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 14.554,39 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.217,96 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5.039,63 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 9. 2024 domáhala zaplacení částky 65.747,42 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], dne 25. 8. 2022. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru byl žalovanému poskytnut úvěr s možností opakovaného čerpání do výše 60.000 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 15. 6. 2023. Žalovaný uhradil na dluh celkem 21.112,50 Kč. Pohledávka byla dne 29. 4. 2024 postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeně zaslaným dopisem. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes předžalobní upomínku. Ke dni postoupení pohledávky, tj. k 29. 4. 2024 činila výše dlužné jistiny 55.358,99 Kč, výše dlužného poplatku 1.200 Kč, výše dlužného úroku z jistiny do zesplatnění 9.188,43 Kč, výše kapitalizovaného úroku 14.554,39 Kč a výše kapitalizovaného úroku z prodlení 7.517,63 Kč, dále žalobkyně požaduje uhradit smluvní i zákonný úrok z prodlení. V doplnění žaloby ze dne 25. 10. 2024 žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr dle informací z interních databází a externích registrů a dále vycházela z údajů o příchozích a odchozích platbách dle výpisu z bankovního účtu žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k nařízenému jednání dne 29. 10. 2024 bez omluvy nedostavil, soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.
5. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], a žalovaný uzavřeli dne 25. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s možností opakovaného čerpání do výše 60.000 Kč. Žalovaný se zavázal na úvěr zaplatit částku 79.432,44 Kč. V souladu se smlouvou činí úroková sazba 54 % ročně (viz osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, vč. smluvních podmínek, standardní informace o spotřebitelském úvěru, kopie OP, vč. selfie). Žalovaný celkem čerpal částku 61.580 Kč (viz potvrzení o provedení transakce). Žalovaný na dluh uhradil částku 21.112,50 Kč (viz historie čerpání a splácení). Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 14.009,54 Kč (viz výzva k úhradě ze dne 31. 5. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila postoupení pohledávky žalovanému oznámením ze dne 29. 4. 2024, jehož prostřednictvím současně vyzvala žalovaného k úhradě částky 70.199,16 Kč (viz oznámení o postoupení pohledávky, vč. podacího lístku). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 29. 7. 2024 (viz výzvy k plnění ze dne 29. 7. 2024, vč. podacího lístku). Právní předchůdkyně žalobkyně měla v době uzavření smlouvy k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 31. 1. 2022 do 24. 8. 2022 (viz výpis kontomatik).
6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 25. 8. 2022.
14. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).
15. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta její právní předchůdkyně byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumala výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. V tomto ohledu právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z výpisu z účtu za období 31. 1. 2022 až 24. 8. 2022, z nichž vyplývá, že příjem žalovaného je z velké části tvořen z drobných úvěrů. Celková výše příchozích plateb v červenci 2022 činila 135.309 Kč a celková výše odchozích plateb činila 153.540 Kč. Celková výše příchozích plateb v srpnu 2022 činila 162.301 Kč a celková výše odchozích plateb činila 128.278,00 Kč.
16. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětné smlouvy jako na absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
17. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalovaný na čerpanou jistinu ve výši 61.580 Kč uhradil celkem částku 21.112,50 Kč. Na jistině tak zbývá doplatit 40.467,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má pouze nárok na úhradu poskytnuté jistiny, uložil soud žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku 40.467,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 40.467,50 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.299,67 Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 61,55 % (40.467,50 Kč s příslušenstvím) proti 38,45 % (25.279,92 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 23,10 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.263 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65.747,42 Kč sestávající z částky 3.740 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé a účast na jednání dne 29. 10. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 3.393,60 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za doložení tvrzení žalobkyně ze dne 25. 10. 2024, neboť žalobkyně mohla rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a tedy nejde o účelně vynaložený náklad. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve věci z 61,55 % oproti 38,45 % žalovaného, náleží jí částka na náhradu nákladů ve výši 5.039,63 Kč (23,10 % z 21.816,60 Kč). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.).
19. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.